„I want Sail 2.“ Já ne (Awolnation)

Zpěvák a multiinstrumentalista Aaron Richard Bruno je zvláštní pavouk. Vedle Awolnation založil skupiny Under the Influence of Giants a Home Town Hero, s nimiž se ochomejtá mezi indie rockem, postgrungem i electropopem, jako by pořád hledal, kde je jeho parketa. Tomu, že jde především o sílu jeho osobnosti a jeho vize, odpovídají i personální rošády Awolnation. Od jejich založení v roce 2009 se v kapele vystřídalo 14 hudebníků. Situace je o to komplikovanější, že singl Sail hned z první desky Megalithic Symphony (2011) se Awolnation už nikdy nepodařilo zopakovat a vévodí jejich youtubovým statistikám s více než tři sta miliony zhlédnutí. Nevystřídala počáteční euforii frustrace? Odpověď hledejme na nové nahrávce Angel Miners & the Lightning Riders.

Je pozoruhodné, jak může být tak nevyhraněná kapela přijímaná fanoušky z různých koutů světa. Vysvětlením může být leda to, že dnešní posluchač uvyklý na singly, videa, jednotlivé tracky, maximálně ípíčka vlastně vůbec netouží po ucelené dlouhohrající desce. Že Angel Miners & the Lightning Riders jako celek nedává smysl? No a co. Bruno ví, co chce dělat, a do jisté míry to i umí: filtrovat všechno od diskotéky až po kytarový dance rock tak, aby z toho byla šlapající, neprvoplánová popina. Jistě, občas mu z toho vypadnou cajdáky hustší než převařený pudink, jindy je jeho pokus o chytlavost přelitý takovou barokizující pompou, až to pěkné není, ale nikdy z toho není primitivní nebo nedodělaná pitomina.

Awolnation si skladatelsky věří a často jdou na hranu i co se týče stopáží, čtyřminutové písničky jsou pravidlem. Střední tempo skladeb tomu sice nahrává, ale je nutné přijmout i nemalý díl autorské sebevzhlíživosti, abyste vydrželi až do konce. Pomáhá dramaturgie nahrávky, která ví, kdy vytrhnout z přehnaného klidu. Pomalou taneční, bezmála barovou skladbu (Slam) střídá takřka dancepunkový dupák (Mayday!!! Fiesta Fever), na místě je sluníčkové indýčko včetně protivného vytleskávání i pohvizdování (Lightning Riders) i děsivě nezáludný singalong středoškolské kapely (Pacific Coast Highway in the Movies) anebo zvláštně roztahaná, uřvaná upalovačka (Half Italian).

Jak tenhle dobrodružný poslech uzavřít? Na mysl se derou hlášky o tom, že Aaron Bruno má evidentní poruchu pozornosti, jen si nejsem jistý, jestli jí trpí, nebo pěstuje… Angel Miners & the Lightning Riders není špatné album, ale není to ani dobré album. Je to bizarní kaleidoskop, který nemá jednoduše popové ambice, na to je příliš složitý a samožerný. Ostatně produkce a nápaditá aranžmá je to, co vás může přinutit k opakovanému poslechu. A to není málo. Nakonec se taky můžete přistihnout při tom, že desce věnujete daleko více času, než byste chtěli. A nebudete u toho frustrovaní. Spíš roztomile zaskočení.