Ilse Huizinga ví, jak ptáček zpívá

Holandskou zpěvačku Ilse Huizingu jsem potkala v roce 2014 na Open Micu, který se pravidelně koná první středu v měsíci v pražské kavárně Potrvá. Nebyla tam náhodou, protože několik dní vedla v Praze hlasové dílny v rámci svého speciálního projektu Vocal Jazz Trip.

Rok 2014 byl svým způsobem osudový, protože zemřela Maya Angelou – básnířka, politická aktivistka, zpěvačka a vůbec jedna ze stěžejních postav černošské komunity v USA. Setkání s její poezií bylo pro Ilse Huizingu natolik zásadní, že se rozhodla několik jejich básní zhudebnit. O hudební stránku se postaral Ilsin manžel, jazzový pianista Erik van der Luijt, kterého doplnili basák Erik Robaar a bubeník Joost Kesselaar. Výsledkem je album s názvem Here’s to Maya Angelou. To vyšlo letos na jaře na labelu Day Break a za těch několik měsíců, co je na světě, už si vydobylo příznivé recenze holandských i evropských kritiků.

Básně Mayi Angelou rozhodně nepatří k jednoduchým, autorka v nich dokázala zachytit nejen své životní zážitky, ale i atmosféru doby, boj s diskriminací Afroameričanů, hledání vlastní identity i těžký úděl žen. Jazzové úpravy jejím básním svědčí, Erik van der Luijt zvolil velmi komorní aranže, dominantní je hlas Ilse, který se nádherně klene, s citem koloruje slova. Místy je možná pro někoho až příliš expresivní, nicméně má v sobě potřebnou dávku emocí. Dvanáct skladeb je tak akorát, album tak nesklouzává k unylosti, ani nenudí.

Hned v úvodní jímavé skladbě A Caged Bird Sings (mimochodem je zde i paralela ke stejnojmenné autobiografii Mayi Angelou) se zpívá o svobodě, v závěrečné části této písně pak dostává dostatek volnosti i kapela. V podobném duchu pokračuje i následující Equality And I Will Be Free. Zklidnění po expresivním zpěvu pak přinese melancholičtější Turned to Blue a balada Gamut, která je křehkým vyznáním lásky muži, jehož milujete. Nese se v příjemném ukolébavkovém tempu a je vrcholem alba. Vůbec se zdá, že zpěvačce svědčí spíše komornější a intimnější polohy, dobrým příkladem je i píseň Work, která pojednává o nelehkém osudu žen a která zní jako zhudebnělá stránka z deníku jedné z nich. Adhering svoji atmosférou a citlivě zahraným pianem připomene Ellu Fitzgeraldovou, The Human Family parádně groovuje a závěrečná píseň A Phenomenal Woman oslavuje ženy a zní patřičně hrdě a sebevědomě.

Desek inspirovaných poezií je poměrně dost, v případě Ilse Huizingy se však podařilo propojit sílu slov Mayi Angelou s příjemnou hudbou. Snad se díky albu poselství těchto básní dostane k těm, kteří je dokáží ocenit.