Kannazuki je tradiční japonské pojmenování pro říjen v lunárním kalendáři. Nahrávka totiž vznikla právě 1. října loňského roku.
Kannazuki je tradiční japonské pojmenování pro říjen v lunárním kalendáři a tato nahrávka vznikla právě 1. října loňského roku. V Japonsku se tehdy potkali čtyři špičkoví improvizační a experimentující hudebníci, jejichž mezinárodní obsazení vytvořilo takřka dvacetiminutové hudební putování. To začíná jako noční procházka japonskou zahradou. Atmosféricky nasvícená krajina, jezírka, kachničky. Zdánlivý poklid ale prosekávají zvuky tvorů, skrytých někde za rohem, někde ve tmě. Připomíná to atmosféru kultovního japonského filmu Kruh, když se pustí páska. My ale zůstáváme v klidu. Tento zvukový příběh jako horor určitě nekončí.
Jednoskladbové EP Kannazuki vzniklo v tokijském klubu a studiu Nanahari a pod jeho zvukem je podepsaný nejen ceněný americký kytarista Dustin Wong se svou kytarou i syntetizérem. Jen výčet aktivit tohoto hudebníka je velmi pestrý a jedním z projektů, kterým se Wong věnuje poslední dobou, je spolupráce s japonskou zpěvačkou a někdejší hvězdou stylu šibuja-kei jménem Takako Minekawa. Tu dnes více zajímají experimenty a na albu zní její hlas i syntetizér. Dvojice pak spolu tvoří natolik zajímavý sound, že si ji jako hosty svých letošních tour berou třeba Animal Collective či Mac DeMarco. Další dvojicí, kterou váže rovněž několik hudebních spoluprací, je japonská zpěvačka Haco a český experimentátor Jára Tarnovski (Gurun Gurun, IQ+1, Wabi Experience a další). Tarnovski zde pracoval s elektronikou a efekty, Haco obohatila nahrávku svým hlasem i prací se samplerem.
Čtveřice pojala svůj improvizační dialog poklidným způsobem. Zdánlivý klid ale prolínají neustálé změny používaných zvuků a mění se také nálada a vývoj celé hudební kompozice. Ta přináší lehce nervní a hašteřivé okamžiky i chvíle zcela uvolňujícího a unášejícího klidu. Některé nástroje a souhry zvuků zní pospolu i delší čas, aby se pak vyvinuly v další obrazec nekonečné mozaikovité koláže, malované poklidnou a promyšlenou prací improvizátorů.
Na albu tak vedle sebe zní zcela přirozeně konkrétní zvuky, hlasy, melodie, harmonie, těkavé okamžiky i ambientní poklid a jemné dronovitě abstraktní shluky. K tomu je zde ztrácející se v mlze a znovu se vynořující Tarnovského moog. Když se objeví jeho monotónní zvuk, zní to, jako když ve vedlejším pokoji hraje něco temného a zároveň uklidňujícího.
Muzikanti ještě zvažovali, zda album doplnit o další skladby. Nakonec ale zvítězila myšlenka nechat jeden čistý zachycený okamžik. Skladba Kannazuki pak ale prošla finálním mixem, který Dustin Wong udělal ve svém losangeleském studiu, master provedl Tarnovského kolega z Gurun Gurun Ondřej Ježek, album vydal nový londýnský label Warm Winters Ltd.
I přes to, že skladba prošla postprodukcí v podobě závěrečného mixu, zní po celé ploše velmi živě. Stejně komunikativně se otevírá i vstříc posluchači, který přistoupí na tuto hru. Vplout do originálních zvuků i tradičních hudebních nástrojů, užívat si jejich nečekaná setkání a ve finále zjistit, že čtyři špičkoví improvizátoři spolu takto živě vytvořili další originální a ojedinělou hudební skladbu.
Zarážející je, že opatrnost se neomezuje jen na kontroverze, snímek míjí i témata, která by mohla fungovat bez většího rizika. Jeho boj o prostor na MTV, která v minulosti nedávala prostor Afroameričanům, tu je jen naznačený, nikdy opravdu rozvinutý...
V pilotním singlu Days We Left Behind nové desky vzpomíná jeden ze dvou přeživších členů Beatles na černobílou minulost. Tušení, že na stará kolena vsadil na čistě nostalgickou notu, je však v kontextu celé desky rozprášeno a na vzniklé mlze se objeví duha. The Boys of Dungeon Lane odhaluje víc než jen vzpomínky – je to mozaika příběhů a pocitů, melodií i zajímavých harmonických vybočení.
Nekompromisní sbírka Love, Diskito potvrzuje celkový posun v tvorbě a projevu, který určitou část fanoušků možná stále překvapuje, zároveň platí, že by nahrávce prospěla větší zvuková nápaditost a lepší uchopitelnost skladeb.
Fakemink dokáže rapovat na jakýkoli beat, adaptovat se na různé styly, ať už je to witch house, grime nebo hyperpop. Vše si při tom produkuje sám, a to mu dovoluje umně přepínat mezi chvástáním a zranitelností, někdy i v rámci jedné skladby.
Zřetelná je potřeba reflektovat rozpory mezi vlastní představou o správné životní cestě a tlakem hektické, rychlým dopaminem posedlé doby.
Kohout je hodně o odhalování slabých stránek a taky prostupování literárních zápletek a skutečného života – tohle téma seriál nenadužívá, nepouští se do intertextuálního chytračení.