Bittová v Rock Café, odporující si spojení. Všichni vyčkávali v napjatém tichu, špendlík by býval byl slyšet dopadnout.
Iva Bittová v Rock Café, téměř odporující si spojení. Vždyť multiinstrumentalistka se v pražských klubech příliš často neobjevuje, spíše bychom ji v posledních letech našli na prknech honosných koncertních sálů.
Tomu pravděpodobně odpovídala i návštěvnost. Že by éra, kdy byly plakáty k vidění na každém rohu, končila? Jenže šetřit se v tomto případě nevyplácí. Ačkoliv vyšlo nové album Bittové už na jaře, a to u prestižního mnichovského vydavatelství ECM, oficiální představení proběhlo v podstatě až právě zde, v tmavém podzemním prostoru. Oznámení produkce na stěnách, prosící o zachování komorní atmosféry, nebylo třeba. Návštěvníci vyčkávali v napjatém tichu, špendlík by býval byl slyšet dopadnout.
Bittová si vystačila tentokrát sama, partnery jí byly jen africké drnkátko a nezbytné housle. Zvonivé tóny kalimby celý večer zahájily. Jednoduchý nástroj oblíbený u dětí v Iviných prstech ožívá až zázračně, housle však nezahálely dlouho a brzy se přidal i hlas. Trylky i hloubky, vibrato, které drnčelo sálem, až se ztišilo do ševelení větru. Bittová vykouzlila téměř domáckou atmosféru, s publikem živě komunikovala a snažila se ho vtáhnout do svého světa. Dlužno dodat, že úspěšně.
Jak sama glosovala, nahrávky pro EMC bývají plné prostoru a spíše pomaleji plynou, zpěvačka se však pro ten večer rozhodla být trochu neposlušná a zakomponovala jednotlivé Fragmenty z alba do celku, proplouvala žánry, barvami i jazyky. To vše s naprostou přirozeností, ale zároveň milou svéhlavostí a špetkou jiskřivého bláznovství, které by měla každá divná slečinka znát. A opravdu, mezi úseky improvizací jste mohli zachytit ohlasy jejích starších nahrávek, od lidových písní, které známe ze spolupráce s Hradišťanem či Škampovým kvartetem, po současnou desku. Z Moravy jsme se přesunuli textem I am I Gertrude Steinové do Států, angličtinu střídala romština, přes španělské variace jsme skončili zpět na Moravě.
Zakončení opět s kalimbou přímo mezi příchozími jen potvrdilo, že velké hvězdy netrpí hvězdnými manýry. I přes pobídku se diváci přidávali ke zpěvu sice jen velmi opatrně, ale každý se snažil alespoň si pobrukovat. Snad by nesmělost opadla rázněji, kdyby zazněly klasiky jako Zelený víneček či Uspávanka.
Přídavek byl obligátní. Vrátili jsme se opět do Nového světa v jazzovém standardu My Funny Valentine, sedmdesát minut uplynulo tak rychle, až se zdálo, že jsme prožili jen milý noční sen...
Nedělní a současně závěrečný program festivalu Metronome, letos poprvé na letišti v Letňanech v Praze, se dále držel horka. Hudebně tentokrát vsadil zejména na indie popovou a rockovou notu. Tři stage zaplnila jména známá i méně známá, která Praze naplno odhalila svůj nemalý potenciál.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.
Vyprahlé letiště, osvěžující průlet žánry a program, díky (i kvůli) kterému chybí rozhodování, na jakou stage se vydat. Pozvolný start se nesl v duchu letní pohody a zároveň festivalového očekávání těch, kteří si chtějí celou akci hlavně užít.
Aj zlá reklama je reklama, Fakemink do minút vypredal Roxy, po navýšení kapacity Sasazu.
Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub.
Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.