Jack White je můj nejoblíbenější muzikant

Jack White je můj nejoblíbenější muzikant. Kdekdo o něm nedávno psal, každej časák, NME, Rolling Stone, MOJO, Full Moon a podobně ho měl na titulce. Málokdo se odvážil nevyladit jí do světle modré „solocareer“ barvy. Žerou mu z ruky všechny jeho fígle a triky.

Jack je každým lícem originál, kecá, kde se dá, a za rohem se chichotá. Principál muzea dětských snů, vydavatelství, nakladatelství, čalounictví, kapelmajstr s vizí daleko přes kopečky támhle v Tennessee.

Taky nejrychleji tančím blues, asi proto jsme kamarádi. Jenže můj favorit je Muddy, zatímco Jacka očaroval Son House, zrovna ten, který naučil všechny kouzla s kytarou Roberta Johnsona. To je potom sebevědomí, na úplně první album pustit cover Stop Breakin' Down, distortion na maximum, jak u Led Zepellínů. Ten se bát nebude. Cover sem, cover tam, Jack si je dává rád. Poťouchle háže songy, tváří se u nich vážně, ale kdo by mu věřil. Ať už I'm Shakin' (Blunderbuss) nebo Three Women na aktuální desce Lazaretto. To určitě, ten se tak třese před ženskejma, ten nám tak bude vykládat o svejch bejvalkách.

Už když Blunderbuss vyšlo, říkali jsme si, sakra, ten skáče mezi žánry, ale pořád to byl starej dobrej kytarovej nářez. S Lazarettem se žene dál, titulní song je zběsilá směsice ve čtyřech minutách. Ale žereme mu to pořád, dokud, jak jsme zvyklí od dob The White Stripes, skřehotá tím svým chraplákem všechnu frustraci a vztek, Jack to nikdy neuměl drtit pozitivně. Letos se, s ukřivděností sobě vlastní, taky zrovna nerozplývá, viz extra temná, extra vyčítavá balada Would You Fight For My Love? Politujte adresáta.

Větší prostor než na sólo debutu dává dámským kolegyním (a úplně pak co se týče koncertů). Ženy jako kolegyně, ženy jako téma, spousta článků popsanejch. Pojďme dál. Je to legrace, Jack rapuje, mrkněte se na That Black Bat Licorice. Zas takovej mazec to není, ale odkaz call-and-response, kterej nám přehraje do mrtě, s přiznanym výsměchem a ironií, to je TEN moment celýho zpropadenýho alba, kdy se konečně mihne něco z pravýho Jacka.

Chtěl nás prvním singlem nachytat na kytary, co na ně tak slyšíme, proto zjara předhodil singl High Ball Stepper, a měl pravdu, srdce konzervativce zaplesá, struny kvílej a drásaj a je to vůbec nejoblíbenější a ani nemusí nic říkat. Za těch 17 let nám toho havraní muzikant napovídal hodně, ale jestli se mu povedlo někdy napsat něco zpola tak dobrýho, aby tím překonal intenzitu původní Death Letter (De Stijl), je otázka. And so I am saying, great job, Mr. White, but, oh well, the sincerity is still missing.