Jak být dojatý (Ennio Morricone)

Kvůli povyku kolem spolupráce Quentina Tarantina s Enniem Morriconem na Osmi hrozných bohužel zapadlo, že legendární skladatel stihl v loňském roce složit a nahrát ještě další (a lepší) soundtrack k francouzskému filmu En mai, fais ce qu'il te plaît. Oscarové oslavy pak zase přehlušily informaci o prvním příspěvku neskutečně plodného Morriconeho pro rok 2016. Jmenuje se La corrispondenza a jde o hudbu k novému filmu Giuseppe Tornatoreho, režiséra, ve kterém Morricone našel svého nového Sergia Leoneho. Spolupráce trvající více než čtvrtstoletí už přinesla takové hudební skvosty jako Bio Ráj, Legenda o 1900 či Nejvyšší nabídka.

Pokud se snad někomu zdá, že Morricone seká soundtracky jak Baťa cvičky, získá v případě Tornatoreho filmů jistotu, že si skladatel dal na výsledku záležet a převládající rutinu (co naděláte, když máte na kontě hudbu ke stovkám filmů a váš rukopis je tak charakteristický) dokázal osvěžit. V případě Nejvyšší nabídky použil skleněnou harmoniku a překrývající se ženské vokály, většinu skladeb na nejnovějším soundtracku pak provází zvuk elektrické kytary. Do půvabné úvodní skladby La Casa Sul Lugo ještě nezasáhne, tam si vystačí romantický klavír s decentně přitakávajícími smyčci. Ale už v následující třináctiminutové Una Stella, Miliardi Di Stelle doprovází kytaristé Nanni Civitenga a Rocco Zifarelli jednoduchý a stále se opakující klavírní motiv způsobem, který evokuje Badalamentiho Twin Peaks.

Dokud se kytary drží v pozadí a přizvukují, je to příjemné zpestření, pokud ale dostanou hlavní prostor (Improvvisazione In Sol), zní to, jako by se na album vkradli slabší Pink Floyd nebo lepší Mike Oldfield. To pak člověk rád znovu ocení typického Morriconeho – melancholickou náladu, posmutnělé smyčce či thrillerové pasáže evokující filmy s Belmondem z přelomu 70. a 80. let. Předčasným vrcholem soundtracku je skladba Una Luce Spenta, v níž Morricone vytvořil neodolatelnou kombinaci smyčců, klavíru, kytary a sólových houslí Jiřího Hurníka (našinec je potěšen, hudbu opět nahrával Český národní symfonický orchestr).

U Morriconeho se už dávno nehovoří o revoluci či evoluci, maximálně tak o recyklaci. Ale pak si pustím La corrispondenza, na konci jsem dojatý a udiví mě – pokolikáté už –, že ta typická líbivá melancholie pořád zabírá.