Jak dospět v nádherném světě podle The Decemberists

Jsou to už čtyři roky, co se The Decemberists definitivně zbavili nálepky indie folkových nerdů, těch, co si mohli se zvukem dovolit prakticky cokoliv a fanoušci jim to s láskou sezobali. Hned první song z nové placky tohle zvláštně přervané období vystihuje a zpovídá se z těžkostí nabyté slávy, otazníkového vybočení a mnohých posluchačských zklamání. The King is Dead (2011) bylo v Americe folkovým zjevením, zahozením nálepek barokního popu a manifestem vyspělé kapely, která přesvědčila sebe i kritiku. Aktuální What a Terrible World, What a Beautiful World je pokračováním trendu, dospělejším, vážnějším, stále ovšem pevně svázaným v lyrických přirovnáních a v příbězích postav, bytostí žijících ve světě Colina Meloye. Ve světě, kam se už posedmé člověk zase rád vrátí.

Meloy přestal s psaním fantasy historek pro děti a vrátil se zpátky k muzice. Do jisté míry mu stále zůstala i ta vzletná roztomilost, spočívající ve vynalézavé hře s archaismy, folklórními příběhy v často úsměvných obratech. Jeho texty jsou tematicky široké, neotřelé a stejně jako na předchozích albech jsou i zde středobodem. Ostatní členové kapely jako by Colinův hlas podporovali a pouze s ním jamovali prostřednictvím dokonalých hlasových harmonií nebo nečekaných distorzovaných kytarových riffů. Specifický songwriting byl a je základním kamenem a hlavně trademarkem, na kterém Decemberists včele s bezchybným vokálem Colina Meloye staví vše ostatní.

Prvních deset minut alba vyšlapává cestu, kudy se noví Decemberists toulají. Po vyrovnání účtů minulosti přijde mohutný singalong se zlomem do Cavalry Captain, v níž posluchač ihned rozezná typický rukopis, jehož zachování je kvůli vážnějším motivům důležité. Vedle rodičovských výpovědí, masakru v Newtownu s projevy Baracka Obamy je najednou slyšet “I am the cavalry captain” a všechno do sebe zapadá. S každým dalším kouskem je slyšet snaha vycházející i z desky The King is Dead - vymanit se zaběhnuté roztomilosti, dospět. O to důležitější jsou všechny výlety do stanů řadových pěšáků americké občanské války, všecky ty sedmnáctileté nostalgie, lízání rozkroků a další táboráková melodramata - a i když v aranžích není nic extrémně překvapivého, obstojí samy o sobě. Nahrávka postupně směřuje k náladové lehkosti s občasnou depresivní exkurzí a z posluchačské horské dráhy vystupuje singl Make You Better, nejrockovější kousek ve svižném tempu s parádními harmoniemi Rachel Flotard a Kelly Hogan. Zvukově plný klimax vystřídá melancholický Lake Song a poté se dostaneme na dno v podobě Till the Water’s All Long Gone, která mollově uspí: „My tender rose, my limber rose, my slender loving daughter… oh my girl, oh my love I’ve lost you.” Tato změna se několikrát opakuje a utváří zatím nejtemnější desku americké formace.

What a Terrible World, What a Beautiful World má do alternativního výtvoru hravých outsiderů daleko, působí spíše jako zralá, kompaktní výpověď plná moderního folku s lyrickými přesahy ryze západních témat a historií plných lásky. Závěr je náladově šíleně kontrastní, deska končí mohutným optimismem v A Beginning Song - když ale poprvé zazní „… and oh my god, what a world you have made here, what a terrible world, what a beautiful world” (12-17-12) a dojde ke střelbě do dětí v prosincovém Connecticutu roku 2012, název alba najednou pohltí nesnesitelná hořkost. Stárnutí je přeci jen přirozený běh věcí, sérií komedií, kterou oslovujeme Živote.