Jakmile se téma změní na instagramy

Povaha Amandy Palmer a její vystupování se dá vyložit mnoha způsoby. Bohémství, exhibicionismus, bisexualita, ale i pozérství, vypočítavost nebo pokrytectví. Co ale taky čekat od holky z Dresden Dolls, která se rozhodla, že ji to samotnou už nebaví, a naverbovala k sobě celou bandu, kterou představuje Grand Theft Orchestra a se kterou se jí letos na Kickstarteru podařilo od milujících fanoušků vyškemrat něco málo přes neskutečný milion dolarů. Finální výtvor v podobě patnácti stop alba Theatre Is Evil stojí někde mezi skvěle aranžovaným výstřelem do řad kritiků a poplatným kýčem, který spoustu fandů zklame. Talent a nápaditost se za peníze nekoupí, naštěstí Amandin smysl pro smrtelně chytlavé melodie a skvělé zvukové stavby se nikam neztratil a zábavná jízda je to tak od začátku do konce.

Hovořit o odklonu v tvorbě má svoje opodstatnění – téměř půlka alba zní jako popík se syntezátory z minulého století, který vyvolává zklamání z nedostatku inovací. Typickým příkladem je mohutný úvod Smile (Pictures or It Didn't Happen), mohutný pomalý pop, který se masivně vrství a graduje. Úsměv ale brzo přejde, Amanda je totiž až nepříjemně konvenční – to se naštěstí netýká textů, ve kterých jako obvykle exceluje. Těžko říct, jestli by bylo vhodné nechat některé písně ještě uzrát nebo jestli bylo Amandino okolí nebo ona sama tak hudebně vysávaná. Rozsah nálad není příliš široký, ačkoliv motivů je nepřeberná spousta. Když už se přeci jen na nějakou tu baladu dostane, nejde do hloubky a zpěvačce ji lze jen těžko uvěřit. To už jsou intenzivnější její experimenty s „magickým ukulele“, tyhle songy jsou povedené. Ale taky jsou od Radiohead.

Na opačném pólu to funguje velmi dobře. Jakmile se téma změní na instagramy, mrtvé rybičky, spacáky v kamenných hrobkách, nabíjení telefonů a blowjoby, vše je ve správných kolejích. Samozřejmě že jde o povrchní provokace, kterými popichuje a láká k dalším poslechům, k dalším významům, vrstvám a pocitům. Vypalovačky mají sílu ve všech ohledech a nejvíc opět ve hře se slovy, která je vzhledem k image umělkyně nejuvěřitelnější. Začátek stopáže je nakopávající a zvláštním způsobem míchá celou škálu hudebních prvků několika předchozích dekád s vkusnými popovými aranžmá. Ať už je to PJ Harvey nebo blinkovská Want It Back. (V klipu k téhle písni ukazuje mimochodem „už opravdu všechno“, je tedy otázkou, kam zajde příště.)

Albu dochází dech v druhé půli, jako by Amanda vystřílela nápady a budget do prvních sedmi songů, které jsou symbolicky oddělené „A Grand Theft Intermission“. Zvuky se opakují a některé elektronické výstřelky jsou přijatelné jen se zvednutým obočím. Pořád tu jsou ale kousky, které dokáží svou pointou mrazivě překvapit (The Bed Song), nebo zasněné popové balady, které kromě jiného dají vyniknout jejímu hlasovému rozsahu (Bottom Feeder). I přes kvalitativní rozdíly je výsledek ucelený a náladově vyvážený. Zpěvačka má na fanoušky velké štěstí, exhibicionismus smíchaný s talentem a nevšední krásou se dnes počítají. A kdo jiný než právě její fanoušek by si koupil album, za nějž už jednou zaplatil.

Amanda Palmer má neobyčejný talent dělat si s posluchačem co chce. Jde o textově nejoriginálnějšího popového umělce, který si nepouští nikoho k tělu, zároveň ale tělo ukazuje v celé své kráse. Protipóly se proplétají celou její tvorbou a poslední album není výjimkou, a i když myšlenka na dvakrát koupené album může vypadat ironicky, zkuste proniknout pod první plán. Zkuste proniknout k ukrytým významům, ke kritice vydavatelství a snad i všech lidí, kteří se motají okolo. Zabít není tak těžké, ublížení je ta nejtěžší část. Za ty prachy to nakonec asi opravdu stálo.