Jako v románu (Cermaque)

Jakub Čermák, teplický básník, režisér a písničkář vystupující pod pseudonymem Cermaque, nahrál v říjnu 2022 jedenáctou studiovou desku Všechno nejlepší. Ta se groovy podobá předchozí desce Lament, textově pak nahrávce Démon v Paříži, ale tentokrát v ní autor mluví o vlastní i cizí ztracenosti ve světě jemným, podmanivým hlasem. Přestože je jeho kapela sehraná, funguje ve stejném složení už pár let a produkce Ondřeje Ježka jí sedne, album není snadno stravitelné na první poslech. Může se zdát překombinované, texty komplikované a stavba písní nejednotná, i když pestrá.

V první písni Dněpr Cermaque vypráví o válce na Ukrajině skrze své vlastní vztahy: „Co děláš ty, když začala válka? Líbáš už jiného anebo jinou? Strachu se nejlíp dá postavit něhou.“ Některé texty jsou ostřejší: „Mám v sobě řeznický hák a na něm flák srdce a tomu srdci se zas chce obrůst vlčí srstí. Zase mám šíleně rád a vůbec nevím koho. Bůh si mě připevnil jak podběrák na velrybí ohon“ (Résumé 25), další až drásavě emotivní, například Smuténka pro Káju o smrti nejlepšího přítele.

Zvuková stránka je podobně rozmanitá jako ta textová. Do hry tradičních kapelních nástrojů se ozývá vrzání nábytku a cinkání nehudebních předmětů, je slyšet šustění virblu, plačtivou i konejšivou polohu violy. A Cermaque, který na koncertech často křičí, křičí i zde (Pelmeně, Kocovina). Barvitá hudební krajina umožňuje posluchačům, aby bloudili, hledali a nacházeli. „Nikdy už nebude nic lehké,“ zpívá se v písni Lynč. Jako není lehké poslouchat niterné texty nebo skřípění violy u kobylky, které v nás vyvolává tíseň.

Navzdory řečenému je celé album prodchnuté nadějí, skrze upřímně vyprávěné příběhy skýtá pohled do vlastních srdcí. Je v nich vztek, radost i pláč, je v nich tolik, jako v jednom románu od Dostojevského. Cermaque toho má hodně za sebou a dokáže svoji zkušenost čím dál lépe předávat.