Články / Reporty

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Reporty | 12.10.2019

Fakt, že letos festival slaví čtvrtstoletí, není nijak zdůrazňován, žádné úvodní proklamace, ani velkým písmem vyvedené „25th Anniversary“ na plakátech a promomateriálech. Jazz Goes to Town si držuje aureolu tiché až nenápadné skromnosti, malého festivalu pro pár zasvěcených. No pár...

Festival je neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních. Důkazem toho bylo duo Vandermark/Kurzmann, které kloubilo saxofon a elektronický základ v podobě ruchových ploch. Někdy to připomínalo soundtrack k jakési artové science fiction, jindy zase zvuky, které říkají, že je nejvyšší čas pořídit si nový audio kabel. Dvěma rozsáhlým introvertním kompozicím scházel řád a vývoj. Snad na tom měl podíl nešťastně řešený prostor baru Náplavka, do produkce se mísil šum osazenstva, které neustávalo v konverzaci.

Naopak na první dobrou chytil (opět) saxofonista Pavel Zlámal a jeho band s názvem PQ. V uskupením vzešlém z hudebního podhoubí brněnské JAMU to naopak řádem – a vedením Zlámala – vyloženě jiskřilo. A přitom jejich set nepůsobil svázaně, staromilsky nebo revivalově. Dominovala dokonalá souhra, schopnost dát prostor vlastnímu egu, zároveň pokora ve službě celku. Setu nescházel humor a vůbec celkové povznesení nad jazzová klišé. Bubeník v mikině Adidas nebo pianistova kšiltovka z Hornbachu potěšila.

Dominance saxofonů je vůbec zajímavým prvkem pětadvacátého ročníku. Nepřeslechnutelný, byť ne dominantní, byl i u druhé dvojice, tentokrát už v prověřeném kinu Central. Mezinárodní septet Full Sun, který založil bassaxofonista Ziv Taubenfeld a přitáhl do něj i význačné jméno formátu Michaela Moorea, se s grácií pohyboval ve světě, který při zběžném poslechu nedával smysl. Improvizace, momenty, kdy se každý ze sedmi muzikantů ubíral vlastními cestami, chaos. A výsledkem byl řád, ze změti tónů se vynořující melodické fráze, z rozdrolené arytmie působivý beat.

Na pódiu je vystřídali Digital Primitives, americké trio, které je jednou nohou ukotvené v moderním, eklektickém přístupu a tou druhou pevně spjaté s africkou hudební tradicí. Hutné přímočaré bicí (jak svěže nejazzové!) tvořily podklad pro hudbu, která si klestila cestu mezi dřevním blues a moderním jazzem. Unikátní zážitek, který umocňovalo přirozené showmanství Coopera-Moorea a jeho sbírka v žánru značně neobvyklých nástrojů. Saxofon Assifa Thsahara byl pojítkem, které výsledný tvar spojovalo s žánrovým vymezením přehlídky.

A to je vlastně to, v čem Jazz Goes to Town boduje. Spojuje přístupy, muzikanty a styly, kteří jsou zdánlivě nekompatibilní. Hledání řádu.

Info

Jazz Goes to Town
9.-10. 10. 2018, Hradec Králové

foto: Lukáš Veselý (Jazz Goes to Town)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.