Je Jakub Adamec člověk?

Každý z deseti tracků na sólovce Jakuba Adamce, to znamená Jakuba Adamce z I Love 69 Popgejů, to znamená konceptuálního umělce z „ostravské scény“, si představuji jako individuální habitat vesmírné kolonie, rotující diskotékové koule nad planetou někde mezi Solaris a počítačovou hrou Anachronox. Což nepíšu jen proto, že Anachronox bude znát odhadem procento čtenářů tohoto textu a zbytku zůstanou jen oči pro internetový vyhledávač, ale taky proto, že se mi hodí společný kořen – anachronismus.

Adamcova vesmírná diskotéka duní neotřele i v tom smyslu, že by si její autor občas mohl otřít prach z knobů na syntezátorech, respektive MIDI kontroleru. Nebo se pletu, když mi tu spousta zvuků zní jako presety z Absynthu, u kterých nebyl čas kliknout na funkci „mutate“ alespoň dvakrát? Adamec je naštěstí lepí dohromady v nepředpokládaných konfiguracích a vždycky tu ve správnou chvíli zasáhnou houkající sovy nebo lidský řev, dávající tracku s názvem Take Me to the Light obzvlášť líbeznou náladu.

Ten řev mimochodem zní jako panikařící panáčci z nějaké strategie, Populous nebo Black & White nebo možná SimCity. A když už máte otevřený ten vyhledávač, napište ještě David Kanaga, Dyad. Podobné nálady, podobně obtížně zařaditelná elektronika. A patří ke hře, kterou mají na Adamcově kolonii na automatu v kantýně. Drobné vám rozmění šestiruká kosatka na kase, ale na moje highscore zapomeňte.