John Frusciante jako symbol lehkosti

Je únor, od zářijovýho vydání Fruscianteho novýho alba nějakej čas. Pouštím si to zas a přemejšlím, jak jsem při prvním poslechu zoufala, že život je na konci tunelu, kterej nekončí světlem, ale dírou s pádem o pár levelů níž. Zajímavý, jak se vzpomínky lehce otisknou a přenesou pomocí hudby, z pohledu dneška to bylo báječný období a při poslechu PBX Funicular Intaglio Zone se začínám radovat. Frusciante jako symbol lehkosti. Miluju ten jemně odrbanej charakteristickej hlas. Představuje uvolněnost člověka, kterej našel po všelijakym opojení a sebedestrukci směr života a přetavil hudbu v prostor pro nekonečně nadšený experimentování a ukojení touhy po svébytnym vyjádření.

Trvalo to pár let, než si, jak sám říká, ošahal všechny programy, který mu dneska umožňujou syntézu přístrojový techniky s lidskym elementem, tolik ovlivněnym popem a rockem z doby o dekádu a dvě dřív. Zkušenosti kombinovaný s rytmem osmdesátkovýho acid houseu, vliv přátelství a spolupráce s Omarem Rodríguez-Lópezem, to dalo vzniknout „progressive synthpopu“. Po tříleté pauze od desky Empyrean se loni v červenci objevilo EP Letur-Lefr, spíše navazující na předcházející tvorbu, odlehčeně naléhavé a přímočařejší. Jako můstek slouží volně stažitelný song Walls and Doors.

Přestože album PBX Funicular Intaglio Zone vznikalo během několika měsíců a střídá styl se stylem skladbu za skladbou a rychlé střihy v rámci songů, považuju ho za jedno z nejucelenějších poslední doby. Songy se přelévají neuvěřitelně svižně a stopáž ke třiceti sedmi minutám vyplní vyčerpávajícim rytmem bez zbytečností a monotónních vycpávek. Od začátku do konce se Frusciante drží jednoduchý linky směrem vpřed s pravidelnejma oscilacema klidu a naléhavejch výbuchů, který udržují pozornost a nutí sledovat expresi každýho jednoho beatu. Je to lepší než film.

Na cestě k vnitřnímu srovnání dochází k introspekci vztahů uvnitř sebe sama, stejně tak i interpersonálních, s nadějí na přijetí okolím si klade otázky a hledá cestu k osvobození. Občas uklouzne po hladký ploše tanečního rytmu až ke klišé typu „Respect who you are inside/ let your heart be your guide“ v songu Mistakes, ale zpátky si mě získá rozvahou a návratem ke starším deskám v závěru, „nothing disconects us/ not silence or time“. A nemůže mě nenadchnout introvertní prohlášení o mlčenlivosti ve světě zaplavenym žvástavejma kecama.

S nadšením vlastním cílevědomým muzikantům se schopností nahrát a vyprodukovat celou desku s minimální výpomocí mířím ke stejnýmu na druhý straně příjmu, Frusciante pro samotáře a sólo poslech s maximálním vtažením do klidnýho světa neustálých pochybností, burcujících k honbě za novym, neobjevenym a překvapujícim. Posledních pár tónů a terapie končí. Now, I can almost face myself.