John Grant vs. orchestr

Alba s doprovodem symfonického orchestru mají téměř vždy nálepku něčeho exkluzivního, ale málokdy za to skutečně stojí. Tahle móda se pravidelně vrací v několikaletých cyklech, naštěstí jde stále o celkem nákladnou záležitost, jinak by s orchestrem hrál nejspíš úplně každý. Jenže výjimky existují všude, John Grant jako by se pro velký orchestr narodil. Elektrický kovboj jede na smyčcové vlně.

Největším problémem podobných „experimentů“ bývá násilné manévrování jiné hudby do klasických schémat, v případě tohoto spojení se to povedlo možná jaksi mimoděk, ale o to lépe. Patos měl v hudbě Johna Granta odjakživa čestné místo, stejně jako pompa a ušlechtilost. Logicky by si tedy s ohromnými možnostmi symfonického orchestru měl dobře rozumět, nehledě na to, že poslední album Pale Green Ghosts bylo téměř čistě elektronické. John Grant se o tomto projektu zmiňoval na jaře v rozhovoru pro Full Moon, velice se na koncerty těšil a živé album je možná nadplán. Byla by ovšem věčná škoda, kdyby tyhle koncerty nebyly zaznamenány.

Písně Johna Granta díky novým aranžmá nečekaně rozkvetly. Asi neexistuje nikdo, kdy by mu nepřál úspěch, pohnutý životní příběh dojímá, navíc o posledních albech se nedá mluvit jinak než v superlativech. Jeho skladby na nich udivují spojením odzbrojující upřímnosti s poměrně striktním aranžmá (a strohým elektro doprovodem v případě posledního Pale Green Ghosts), symfonická armáda jim dodala rozměr antického dramatu. Není to jen o násobení silných stránek, ale hlavně o mocném prokreslení atmosféry, změně prostředí a definitivnímu potvrzení kouzla Grantova talentu. Majestátní melodie odhodily v novém ohozu veškerý ostych, najednou tu místo nesměle přešlapujících nadějí stojí sebevědomé klasiky. Konstantní kvalitu Grantovi tvorby dokazuje i to, že setlist koncertu je téměř napůl rozložen mezi obě sólová alba.

Nové aranžmá citlivě zpracovala dlouholetá Grantova spolupracovnice Fiona Brice, těžko mezi šestnáctkou skladeb nějakou vyzvednout. Šedesátičlenný orchestr má ohromnou sílu, kterou v těch nejvypjatějších momentech ještě násobí sbor, ve všech skladbách se objevuje také Grantova kapela a celý ansámbl ovládá od klavíru dobře naladěný John Grant. Právě jemu bohaté aranžmá a klasická síla, které jdou jeho písním vyloženě k duhu, prospěly možná nejvíc. Vždycky patřil k výrazným zpěvákům, k těm, kteří vyznávali spíše tradiční hodnoty než experimentální kouzla, a nová zkušenost to jenom potvrzuje. Skoro to vypadá, jako by byl John Grant do alternativy jen zapůjčen a jeho pravé místo bude právě v čele velkých orchestrů.

Koncertní záznam trvá přes devadesát minut, na takové ploše by se jistě našla slabší místa. Skladby často začínají pouze s klavírem, po pár taktech se přidá kapela a vše vyvrcholí v orchestrální bouři. To působí možná schematicky, ale je jasné, že je to malá daň za krátké období zkoušení a příprav. Nejsilnější je nahrávka v momentech, kdy se protnou elektronické podklady s klasickou orchestrací, tady jsou cítit velké možnosti tohoto spojení. Počkejme si na to, až začne John Grant kompozice pro takový orchestr skutečně psát. To bude teprve zážitek.