Julian Casablancas: láska, smutek, kapitalismus, otcovství

V březnu letošního roku bylo na YouTube kanálu vydavatelství Cult Records umístěno video s názvem Can I VHS you?. Jednalo se o sneak peek desky nového projektu The Voidz a jeho obsah byl poplatný názvu; jednotlivé záběry se vyznačovaly špatnou kvalitou obrazu a blikající kontrolkou baterky. Punkové bicí, popové syntetizátory, rockové kytary a do mikrofonu ze všech sil kříčící majitel labelu. Majitel labelu? Tak tedy ještě jednou a pořádně: Julian Casablancas and The Voidz.

Posléze byl na začátku září zveřejněn jedenáctiminutový singl Human Sadness, který dobře ilustroval, cože bude kvintesencí nadcházejícího alba. Na začátku Mozartovo Requiem, následně Julianova textová dada smršť, kde vedle autocitací staví myšlenky perského básníka Rúmího, jasná osobní poselství („fuck depression“), vágní kritiku kapitalismu, a především se zde jako určitý leitmotiv neustále vrací téma nešťastného vztahu s otcem. Mnohoznačnost textu je o to komplikovanější rozluštit, že sám Julian tomu nijak nepomáhá; svůj hlas nechává mutovat přes auto-tune, vokodér a další efekty, až se z něj místy stává „jen“ další barva v jeho hudebně-textové koláži.

Celé album pak zní jako jedna šílená párty ve zkušebně, kterou někdo nahrál na VHS kazetu a následně v kocovině cely záznam rozstříhal a znovu náhodně slepil dohromady. Julian zpívá o vzájemně zaručeném zničení, kytary mu sekundují punkovou zuřivostí a bicí automat se nemůže dopočítat první doby. Najednou se vše pomocí rozladěných varhan a všelijakých divnozvuků přelije do toho nejmelancholičtějšího refrénu s beznadějnými a všeříkajícímu výkřiky typu „I don't care anymore“.

Aniž bych si troufl označit kteroukoliv z dvanácti skladeb jako vyloženě špatnou, při opakovaném poslechu se ukáže, že toto kazetové šílenství není natolik nosné, aby udrželo pozornost po celých šedesát dva (!) minut. Ať Julian křičí sebevíc, skladby mají místy tendenci splývat, a ačkoliv se koeficient chytlavosti refrénu s přibývající stopáží zvětšuje, žádná další Human Sadness se už neobjeví. V katarzním finále s názvem Nintendo Blood ještě stihne ocitovat řeckého filozofa Democrita, ale album nakonec vyzní poněkud rozpačitě. Takováto nekontrolovaná exploze nápadu by si určitě zasloužila zásah producenta, na druhou stranu se domnívám, že právě tento maximalistický přístup k formě byl jedním z hlavních cílů. Je potěšující vidět, kolik potenciálu v sobě Casablancas má; drtivou většinu desky napsal sám, ve zbývajících skladbách je uveden jako spoluautor. Po několikaletém tápání s The Strokes tak byl schopen představit jasnou hudebně-textovou vizi, v níž se velmi lehce a přirozeně odpoutal od monotónního punk rocku a dokazuje, jak výborným hudebníkem a textařem je.