Obecně jde spíše o mladistvou hudbu, která vlévá do žil trochu toho puberťáckýho vzdoru a mírného optimismu. Guilty pleasure do dnešní zjitřené doby.
Barvitá kariéra americké hudebnice K.Flay začala už v dobách jejího studia sociologie a psychologie na Stanfordské univerzitě. První EPs a mixtapy vycházející od roku 2005 přinášely ortodoxní hip hop položený do samplů více i méně známých písní či beatů vlastní výroby. To celé v minimalistickém DIY duchu – Macbook, MIDI kontroler a občasná podpora MC Larse, kámoše z univerzity. Zlomová první studiová deska Life as a Dog (2014) však upustila od hiphopového groovu a zabušila na brány lehčího indie rocku, v němž raperka nakonec zdomácněla. Dnes už se K.Flay na koncertech nepohupuje sama za svým laptopem, ale jako frontmanka regulérní kapely (kytara, basa, bicí a zpěv) rozjíždí na stagi divoký rock 'n' roll.
Falešná novinka Inside Voices / Outside Voices – slepená ze dvou předcházejících EPček – pokračuje na stejné vlně. První píseň Four Letter Words nás uvítá rošťáckým kytarovým riffem, který vzápětí doprovodí beat, jehož údernost postupně sílí, jak celá skladba energicky graduje zpěvaččino rozhořčení z nešťastné lásky. Další chytlavý riff, jehož groove podmiňuje kývavý reflex posluchačovy hlavy, odpálí song Dating My Dad, kde K.Flay vypráví o podobnostech vlastního otce a jejího protějšku.
Kromě lásky a partnerských vztahů je na albu hojně zastoupeno i téma sebepřijetí, hledání svého místa a odolání společenským tlakům. Pro antisystémový prostestsong TGIF se K.Flay dokonce podařilo ulovit jednoho z nejpovolanějších – kytaristu Toma Morella (Rage Against the Machine) – jehož guerrillové sólo zní jako přestřelka kosmických lodí v arkádové počítačové hře, tedy neposlouchatelně.
První část – EP Inside Voices – zakončuje track My Name Isn’t Katherine, který jako jediný naplno rozezní struny zmiňovaných hiphopových začátků. Ostrá flow dobře zrýmovaných slov nemilosrdně porcuje neústupný a zvukově proměnlivý beat.
Druhá půlka alba, ta spadající do tracklistu Outside Voices, se nese v jemnějším a intimnějším duchu, přičemž jí na první poslech vévodí melodická skladba I’m Afraid of the Internet, jejíž přívětivě melancholická nálada připomene obdobně laděný refrén hitu Stressed Out od 21 pilots.
Tracklisty obou EPs jsou pak obohaceny každý o jednu povedenou novinku nahranou speciálně pro toto album. Sladkobolný výkřik o osamění v kráse života The Muck a noční ambient s jednoduchým klavírem Good to Drive.
Album obsahuje chytlavé melodické momenty, uvolnění i energický protest. Možná jen v trochu menší míře, než jsme byli zvyklí u předchozích alb Every Where Is Some Where (2017) a Solutions (2019). Inside Voices / Outside Voices přeci jen obsahuje několik hlušších míst, kterým se nedaří zanechat hlubší dojem. Obecně jde spíše o mladistvou hudbu, která vlévá do žil trochu toho puberťáckýho vzdoru a mírného optimismu. Guilty pleasure do dnešní zjitřené doby.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.