Kakapo doufá ve spásu (a mystický jazz)

Kakapo aka Jakub Pech vydal první dlouhou desku a hned s ní chce zachránit jeden ohrožený živočišný druh. Nový Zéland je domovem spousty pozoruhodných živočichů. Jedním z nich je nenápadný nelétavý papoušek, o jehož existenci nemá asi spousta z nás nejmenší ponětí a jehož druh je na pokraji vyhynutí. Kakapo je překrásné stvoření. Jeho pohnutý osud je důkazem toho, jak tvrdý, ale také rozmanitý je svět kolem nás.

A rozmanitá je i hudba, kterou původem pouliční umělec Kakapo rozehrává. Aby nezůstal pouze ve veřejném prostoru, projevil se o vánocích roku 2011. První CD s příhodně apokalyptickým názvem Divné vánoce a poslední nový rok předpovědělo konec světa špatně. Za to však názorně ukázalo, jakým směrem se bude Kakapo ubírat. Beze strachu z kakofonií se vrhl do sférického shoegazu, krautrocku, minimalismu i droneových prvků. Na malém prostoru rozehrál bohatou džungli zvuků s opakujícími se fragmenty melodií. Dokázal, že umí navodit atmosféru disharmoniemi i nekompromisními nájezdy noiseu po vzoru Bena Frosta.

Apokalyptičnost hudebníka s ptačí maskou neopustila ani letos, když hned v lednu vydal první dlouhohrající desku Homo Relicto. „Člověk odcházející“ si dobře pamatuje silný závěr Divných vánoc a nebojí se svůj odchod započít stejně monumentálně. Úvodní Preminiscence rozehrává napínavý a gradující minimalismus, následně se ale hudební jazyk orientuje především na kytarový základ. Kytara coby nositel ducha stojí za delší zmínku. Jakub Pech alias Kakapo nástroj ovládá a deska se několikrát rozdýchává díky jiskrným a zapamatovatelným motivům. Skladbu Růst z úst poznáte hned po prvním poslechu, V lese se zas opírá o jazzové motivy, Karamelín nabídne poblázněný kontrapunkt. Vše je zahráno čistě, legato citlivě a přesně, šest strun zvoní a deska jimi dýchá a je jedno, jaký zvuk si Pech vybral za stěžejní. Akustický, kvákadlo nebo jiskřivá nálada telecasteru prohnaná přes bůhvíjaké efekty. Ty mají kolikrát špinavý charakter, který dodává soundu šmrnc, a když mluvíme o preciznosti, je potřeba vyzdvihnout i výslednou kvalitu „podomácku“ dělaného masteringu.

Ostatní nástroje nabízejí bez nadsázky všechno možné. Slyšíme rozličné dechy, haldu perkusí, flétny, smyčce či klavír. Zapojí se ambientní plochy i zvuky vody nebo šum lesa. Všechno se pojí dohromady do mystického jazzu. Jazzových motivů a nálad je požehnaně, i když někdy jsou až příliš přímočaré. Chvilku jsou kompozice pestré a bohaté, a najednou jako by už nebylo co objevovat. Nezmění to ani přítomnost hostů, flétnisky Mariany Zilynské nebo literáta Jana Duhajského. (Ten přispěl skvělým textem do vokální hříčky Už asi těžko.)

Celková atmosféra a promyšlenost skladeb zůstala na půl cesty. Zatímco předchozí EP se podařilo díky krátké stopáži zaplnit nápady, Homo Relictus se více roztahuje a tím trpí. Některé písně jsou krásně vybarvené a bohaté (např. hutné Bytosti nebo rozmanitá Sbohem a díky za satori), jenže stopáž je nahnaná i kousky, které možná mohly ještě vyčkat. U takto koncipovaného projektu bych se taky nezlobil za větší katarzi (závěrečný verš: „Starý svět umírá, nový se narodí“ tento účel rozhodně nenaplňuje). Když se začne vybarveným a gradujícím minimalismem a skončí nemastně a neslaně, řeknete si, že nahrávka mohla být klidně až o čtyři skladby kratší.

Homo Relicto nese plno dobrých nápadů, potěší citem pro neotřelou melodii nebo snovými abstraktními texty. Často zasazuje jazzovou náladu do neotřelých poloh a zároveň se od jazzu úplně odvrací. Postrádá ale nějaký opravdu zásadní moment nebo jasnější směr. Podobně jako nebohý Kakapo nedokáže vzlétnout a zazářit ve slunečním svitu. Možná právě v tom je jeho krása, ale i riziko nepřežití.