Kde jsem tohle naposledy slyšela? (Jungle)

Ne každý hudební projekt dokáže po pouhém roce fungování nahrát debut, vydat ho pod záštitou labelu XL Recordings (Radiohead, The Prodigy, The Horrors) a získat nominaci na Mercury Prize. Londýnské dvojici Jungle se to s jejich stejnojmennou první deskou podařilo. Nahrávka míchající soul, disco a funk prestižní cenu sice nevyhrála, ale i nominace zajistila jejím autorům nemalý zájem. Druhou desku For Ever tak doprovázela velká očekávání. Ta ale Jungle, neboli Josh Lloyd-Watson a Tom McFarland, nedokázali na For Ever naplnit.

V souladu s pravidly funku se For Ever vrhá do chytlavých rytmů, rozverné melodie šmrncnuté osmdesátkovým vibem jsou ale jen veselou záštitou pro texty s rozchodovou tematikou. Nepříliš komplikovaně vystavěné verše jako „You never gonna change me, I was already changin'“ s lehkostí doplňují instrumentální složku, která na For Ever zaujímá tu důležitější pozici. Deska začíná jako zábava, prostředek k odreagování. Počáteční skladby jako Heavy, California, Happy Man a Cherry mají potenciál stát se hitovkami. A to ne těmi otravnými, ale těmi, u kterých si rádio dáte ještě o trochu víc nahlas.

fotogalerie z koncertu Jungle v Roxy zde

S postupující stopáží začíná duo kombinovat více a více prvků. Funková kytara, tropické perkuse, smyčce, tleskání, cinkání, falzet, popěvky na pozadí, sborový zpěv, ale hlavně široká škála různorodých elektronických zvuků (ptačí zpěv přecházející do otravného houkání alarmu ve skladbě Mama Oh No). Zdá se, jako by dvojice producentů měla spoustu práce s vytvářením dílčích spojnic mezi tak různorodou směsí, až si zapomněla skladby poslechnout jako celek. Písně tak obsahují téměř vše, ale paradoxně nepředávají mnoho. Křečovité šroubování prvků navíc dusí hravost a uvolněnost, která by hudbě inspirované funkem a soulem rozhodně slušela více než mechanická promyšlenost.

Na konci alba přichází už jen déjà vu. Kde jsem tohle naposledy slyšela? Ach, před pár minutami na stejné desce. A vlastně taky na debutu Jungle, a i tam nejmíň dvakrát. Duo svoji hudbu nedokáže natolik kreativně tvarovat, aby výsledná recyklace zněla originálně. Přesycenost rozličnými zvuky pak jen vytváří chomáč hluků, ze kterého nedokážete oddělit jednu věc od druhé. Pocit, že všechno zní stejně, se tak ještě umocňuje. Jungle přitom mají skladatelské schopnosti na to, aby nahráli desku povedenou od začátku až do konce. Jen k tomu nemusí používat všechny zvuky, které jejich portfolio nabízí.