Kde jsou devadesátky? Sebadoh.

Dát si patnáct let pauzu a čekat na múzu se sice nemusí zdát jako ten nejlepší nápad, ale jsou momenty, a nejen v hudební historii, kdy to vyšlo. Každý materiál potřebuje svůj čas k tomu, aby vyzrál, a mluvíme-li o novém počinu amerických, dnes už snad i legendárních Sebadoh s mnohovýznamovým názvem Defend Yourself, pak se povedlo kusu šutru vytesat sochu Davida.

Album začíná trochu rozpačitě slabší I Will, která byla sice přednostně vypuštěna do světa a nedá se označit za špatný otvírák, duše jí rozhodně nechybí a pevně věřím, že spoustu posluchačů zaujme sebehledajícím a sebereflexivním textem, ale přeneseme-li se na pole celkových dojmů, pak má album určitě nejedno silnější a sebevědomější místo. Třeba hned následující Love You Here, která rezonuje lehce zapamatovatelnou melodií (aspoň v refrénu), ale tíživost, s jakou dopadá na posluchačova ramena, je přesně to, co člověk hledá a chce u kapely nesoucí ten správně špinavý odkaz 80. a 90. let. A hned další Beat je toho naprostým důkazem, zřetelným signálem, že vracet se zpátky ke kořenům se sakra vyplácí. Sice téhle skladbě chybí svižnější rytmus, ale hutnost a tíha zvuku postavená na uši rvoucí drnčivé base může vytvořit totožný zážitek. Defend Yr Self v ničem nezaostává a jen přidává další vrstvu kytar, tentokrát položených do, pravda, někdy až nepříjemných výšek, ale změna je to vlastně příjemná. Tyhle čtyři skladby považuju za nekompromisní začátek vytyčující jasnou cestu, která se ovšem po chvíli začne zamlžovat, až se téměř zcela ztratí.

Jako by se cosi najednou radikálně změnilo, s Inquiries přichází zcela odlišná nálada, zcela nový pohled na svět. Ač má Inquiries slabé dvě minuty, je tento krátký čas využit na maximum a ani vteřinka není zmařená. Nehledě na to, že za takový melodicko-rytmický diktát by se nestyděla lecjaká kapela s úplně jinou vitální základnou, což by se s jistotou a bez uzardění dalo říci i o Final Days. State of Mine si zakládá na příjemné melodičnosti a sebe/svět reflektujícím textu, které spolu mohou i nemusí tvořit logické spojení, ale pokud to funguje i na dvacátý poslech, pak proč ne. Can’t Depend, Let It Out a Listen jsou vesmírem samy pro sebe. Jako by se nořily do stále hlubší a bezvýchodnější deprese a nutno uznat, že Listen, ač se hudebně nachází daleko mimo toto album, bude z těch songů, u nichž člověk zmáčkne „play“ v těch nejvíc sebemrskačských náladách. Jinak se to nedá vystihnout.

Konec alba se zdá až nevyváženě rychlý a mnoho nového nepřináší, výjimkou je No Wound, díky níž se závěr nezdá zbytečný a v níž se povedeně projevil noisovější přístup. Frackovitý zpěv a decentně zmatené kytary nejsou nikde jinde na desce, právě při No Wound přichází přesná devadesátková nostalgie. Sebadoh se vrací zpět na cestu, z níž vyšlo nejen tohle album, ale i oni sami.