Kde jste mý přátelé dneska v noci? (Houpací koně)

Když v roce 2013 Houpací koně vydali šestou řadovku Everest, dočkali se po letech dřiny v nahrávacím studiu a vymetání zapomenutých klubů konečně zaslouženého úspěchu. Nebyly to sice beznadějně vyprodané koncerty, jak se v posledních letech daří jesenickým Priessnitz, další tuzemské kapele se svébytnou lokální poetikou, ale o to kultovní ústecké formaci ani nikdy nešlo. Očekávání spojené s novinkou tak bylo logicky vyšší než kdy dřív... Houpací koně neponechali nic náhodě a dlouhé nahrávání v domovském Tajným studiu s nadsázkou přirovnávali ke vzniku klasické desky artrockových dinosaurů Pink Floyd.

Při poslechu se nelze ubránit vzpomínce na zástup rockových hrdinů minulosti, kteří pomalu odcházejí na druhý břeh, ale jejich odkaz nepřestává žít. Celé album otevírá a po dalších čtyřiceti intenzivních minutách opět uzavírá krátký instrumentální motiv, první regulérní skladbu Tesaři protíná sampl strojových úderů řemeslníků, tesklivé sólo na saxofon ve druhém singlu Mapa pro změnu připomene Bowieho působivé loučení se životem na albu Blackstar.

Mohutně vystavěný zvuk skladeb a puntičkářská produkce Honzy Brambůrka neubírají nic na dřívější naléhavosti. Stačí, aby charismatický frontman Jiří Imlauf v písni Kampus pronesl verše "Na ministerstvu pravdy zase lžou/ na ministerstvu lásky, tam se střílí" a barikády se rázem plní zástupy revolucionářů. Rostoucí tenze se za doprovodu piána na krátký okamžik zklidní a následně vše exploduje ve víru zkreslených kytar, ukázkový příklad nestárnoucího kouzla střídání hlasitých a tichých pasáží.

Kde jste mý přátelé dneska v noci? rozhodně není příjemnou deskou pro dlouhé podzimní večery v přítmí krbu, tíživá atmosféra se zarývá pod nehty jako mráz a její bezútěšnost evokuje současnou náladu ve společnosti, kdy většina lidí volí jednoduché řešení složitých problémů. I přes pochmurné vyznění alba a nespočet let odkroucených na hudební scéně působí Houpací koně stále stejně mladistvě a odhodlaně, jako by jejich kariéra teprve začínala a prali se doslova o holou existenci. Pozitivní roli v tom jistě hraje i nedávná změna v sestavě, kdy všestranný multiinstrumentalista Pavel Nepivoda nahradil dlouholetého parťáka Mílu Kolenatého, okamžitě se zapojil do tvůrčího procesu a výrazně se otiskl na klenutém filmovém zvuku písní 90 nebo Nečekat.

Houpací koně po zdolání Everestu nezamířili zpátky do základního tábora, naopak vystoupali do nekonečných výšek někam za horizont, kde vznikla jedna z nejlepších desek letošního roku. Zlatý časy nekončí.