Kde začíná ticho a kde strnulost? Luno.

V pořadí třetí deska pražské skupiny Luno, které vévodí zpěvačka Ema Brabcová, není klasickou řadovou nahrávkou. Na Close to Silence nalezneme 14 akustických předělávek starších písní a dva bonusy v podobě coverů, Never Let Me Down Again (Depeche Mode) a Vertigo (Roe-Deer, ve kterých zpěvačka dříve působila).

Zatímco v klasické tvorbě Luno se zpěvaččin hlas čas od času schovává za kapelu, v unplugged verzi vyniká na sto procent, téměř jako by se jednalo o sólové album Brabcové a ne materiál celé formace. Jedná se o nahé, uzemněné písně, které zpívá těhotná žena, životní období členů kapely splývá s jejich tvorbou. Jestli se na nahrávku budeme dívat jako na dárek fanouškům před porodem a jedinou možnost, jak odehrát koncert, konceptu nelze nic vytknout.

Ale jiný úhel pohledu tak nadšený není. Šestnáct pomalých písní, které se od originálu mnohdy takřka neliší, představují postavené vedle sebe nekonečnou nudu. Plynou bez jakékoliv známky gradace, jediný náznak akce je ve střídmých úderech do klavíru. Převod do akustické podoby znamená i přechod z indie popu na sladký ženský pop, skladby, které slyšíme na Close to Silence, nalezneme v závěru desky každé popové zpěvačky. Zatímco ale u jiných interpretek vycházejí ploužáky z dramaturgie desky a mají svou váhu, tady působí uspávajícím dojmem už od samého začátku.

Kritika padá na výběr metody, která zastavila progres skupiny a namísto ticha ji přiblížila ke strnulosti. Kdyby Luno některé písně předělali barevněji a postavili je vedle těch akustických, mohli by vytvořit opravdu zajímavé album, které by uneslo i tu hodinu. To se ale nestalo.