Kdo byl slavný v 60. a kdo v 90. letech?

Nikdy se mi moc nelíbilo, co Dave Grohl dělá za hudbu. Píše hitovky s texty složenými ze sloganovitých veršů a podle ne zcela neoriginálních (ale přesto celkem zapomenutelných) postupů, které svědčí jeho stadiónovému přednesu. Nechci na něj útočit kvůli komercialismu, ani plakat za flanelovou minulostí – tehdy na tom koneckonců taky nebyli s úspěšností špatně. Co mi ale vadí a co je pro mě hlavním záporem jinak šlechetného počinu Sound City: Real to Reel, je strach z chyby. S výjimkou dvou, nanejvýš tří písniček vyznívá celá deska velmi bezpečně, čistě a škrobeně. Zřejmě skutečně platí, že v kariéře muzikanta, jehož život překlene alespoň třicítku, nastane chvíle, kdy odmítne dál riskovat.

Myslím to dobře, Dave Grohl není křivák a celkem mu věřím, že chtěl vytvořit důstojnou elegii pro jedno z nejvýznamnějších nahrávacích studií, fungující už od konce šedesátých let. V Sound City nahrával kdekdo, ale nikdy ne jen tak někdo: ve studiu se vystřídali hudebníci od Charlese Mansona přes Neila Younga, Joea Cockera, Fleetwood Mac a Grateful Dead až po Nirvanu, Weezer anebo Arctic Monkeys.

Nakonec je asi přirozené, že se kvůli albu dalo dohromady tolik různorodých kolaborací, jen je to na první pohled trochu k smíchu – Sound City: Real to Reel skoro připomíná nějakou transgenerační supergroup, kterou dal někdo dohromady v domnění, že víc slavných talentů udělá víc dobré hudby. Ale až tak eklektické to není. Na albu je evidentní snaha vytvořit písničky na míru jednotlivým umělcům a je poznat, kdo byl slavný v 60. letech a kdo v 90., ale celková asambláž drží pohromadě jak díky promyšlené posloupnosti skladeb, tak díky společnému tématu: rocková rádiová klasika. Nic nepřipomene sedmdesátky tak, jako když Stevie Nicks v You Can’t Fix This zpívá o „dancing with the devil,“ a snad nic není smutnější než Lee Ving a jeho naštvaný punkový křik o tom, že už mu zase volá manželka.

Nejpůsobivější momenty mají mezi sebou velkou mezeru – první a devátá skladba z celkových jedenácti to zachraňují. Celé dílo otevírá píseň Heaven and All v kolaboraci s Black Rebel Motorcycle Club a na jejich motorkářské psychedelii je vidět, že skladbu uřídili sami. O pár zapomenutelných zážitků dále přichází snad největší překvapení v podobě tvrdého bluesrockového představení Paula McCartneyho a musím říct, že takové ohlédnutí za drsnějšími aspekty Beatles jsem od něj nečekal.

Vzato kol a kolem, Sound City: Real to Reel nezměnilo můj názor na Davea Grohla. Pořád trvám na tom, že se mi nikdy moc nelíbilo, co dělá Dave Grohl za hudbu. Nemůžu ale neocenit, co dělá Dave Grohl pro hudbu: navzdory mému odporu k ufňukané nostalgii za „vintage grálem“ šedesátek musím souhlasit s tím, že hudba by neměla zapomínat.