Kdo je tady handicapovaný?

V případě spojení slov autismus a umělecké dílo většinou vytane v povědomí postava Raymonda v podání Dustina Hoffmana, doprovázejícího svého mladšího „normálního“ bratra Toma Cruise, který neváhá využít Raymondových schopností ve vlastní prospěch. Příběh bratří ve filmu Rain Man je však odvyprávěn z pohledu většinové společnosti, „zvenčí“. Jaký je ale život s autismem z pohledu postiženého jedince? Na tuto otázku se snaží odpovědět francouzský filozof a spisovatel s českými kořeny Josef Schovanec ve své literární prvotině O kolečko míň. Schovanec svou knihou poodhaluje vlastní život, život člověka, který je nositelem Aspergerova syndromu, lehčí formy autismu. Ačkoliv se jedná o ožehavé téma, Schovanec jej dokáže podat s nadhledem sobě vlastním, který může úspěšně konkurovat vtipům humoristického časopisu. Autorův specifický smysl pro humor je leckdy černější než ostravský antracit.

Schovancova kniha je fascinujícím pohledem do života jednotlivce, který ze zaběhnutého rámce společenského chování a duševního vývoje vybočuje. Je všeobecným standardem, že společnost bez rozdílu věku trestá postižené dle vnějších atributů i povrchním odsouzením – děti šikanou, dospělí úmyslným přehlížením – , od kterého povětšinou upouští pouze v případě, že handicapovaní jedinci „dosáhli jistého postavení”. V tomto kniha nic nového nepřináší, novum spočívá v přiblížení fungování autistické mysli. Ta odmítá jakoukoliv odchylku od „matematické” přesnosti – není v ní prostor pro žádné milosrdné lži („I dnes cítím silný ostych, a přestože odpověď znám, přemýšlím, jestli je správné odpovídat. Je normální, že druzí ji neznají, a já ano?”), není v ní prostor pro dvojsmysly („Mě nikdy nenapadlo, že by se moji spolužáci mohli zdržovat v blízkosti školy po skončení výuky - profesoři nás totiž neustále nabádali, že musíme tvrdě pracovat, a tak jsem si nedovedl představit, že by ostatní nespěchali rovnou domů...”) a není v ní prostor ani pro postupné osvojování společenské etikety, jež obsahuje mimo jiné oslovení „pane“ („...vašemu kamarádovi je teprve sedm let. Ve vaši příručce společenského chování přitom autor nespecifikoval, od kterého věku by se tento konkrétní obrat měl používat.”) Autor své vzpomínky na dětství a studentská léta nepředkládá s žádným sentimentem – na ústrky a šikanu je vzpomínáno spíše jen tak mimochodem, s pokrčením ramen.

Z mnoha odpovědí na život s autismem vyvstávají další nezodpovězené otázky: Co je vlastně onen bod, který definuje normálnost a handicap? Kde je stanovena pomyslná hranice odlišnosti, a existuje vůbec? Jak říká Schovanec: „Pro dítě s autismem jsou vlastně handicapem zvláštnosti neautistických dětí.”