Kdykoli narazím na jméno King Krule...

Kdykoli narazím na jméno King Krule, dostavám lehký, ale neodbytný pocit, že mi ujel vlak. King Krule, dříve vystupující jako Zoo Kid, vlastním jménem Archy Marshall... ročník 94. Vzpomínám na jeho vystoupení na předloňském Creepy Teepee. V souvislosti s festivalem není na místě mluvit o hvězdách a headlinerech, ale tenkrát byl Zoo Kid jedním z vrcholů. A v areálu Krýpka se šuškalo něco o tom, že příště ho už nejspíš u nás nikdo nezaplatí, a taky to, že jede turné s mámou, která ho v šestnácti na kontinent samotného nepustila. Teď už si Archy může dát i pivo (a co by asi maminka řekla na to, že si v klipu k Easy Easy balí špeka?), změnil si nick na King Krule, vydal pár dalších EPček a na konci srpna dlouhohrající debut 6 Feet Beneath the Moon. A pořád je o dost mladší než já. Do háje.

Zatímco nejstarší nahrávky pořízené v dětském pokoji ještě pod nickem Zoo Kid charakterizovala hlavně vybrnkávaná kytara, vzdušná a tenká jako pavučina, později začal Archy do svých písní přidávat i elektroniku a dubstepové prvky. Teprve teď je ale jeho hřištěm velké studio a zvuk jako by se rozlétl opravdu naplno a doširoka, 6 Feet Beneath the Moon je jako celek nádherně bohaté album. Lehké kytarové melodie jsou pořád výrazné, přibyly ale melancholické akordy starých analogových kláves, vzdálená echa, klasické bicí se střídají s elektronickými podklady, které jsou většinou oblačně zasněné, občas tepou s hiphopovou přímostí.

A i když je lo-fi přístup často zajímavější než vyšperkované produkce, těmhle písním velký zvuk sluší, což je znát hlavně u věcí, které se už objevily na starších demáčích – na 6 Feet Beneath the Moon se dostala třeba i Out Getting Ribs, příjemná introvertní skladba s kolíbavým vybrnkáváním a naříkavým polohlasným zpěvem.

Zvláštní vokál s tím nejbritštějším akcentem, jaký si lze představit, je tím, čím vás King Krule spolehlivě dostane – nadrzlý hlas rozprostřený od polohlasného mumlání přes klidné vyprávění až po přitlumený křik nebo jakési rozervané lkaní. A celkový výraz se nakonec pohybuje někde mezi kytarovkou té nejlepší britské tradice, odlehčeným dubstepem, hip hopem... a nakonec se z toho všeho vystupuje jakýsi zvláštní jazz. Co?

Spousta písní jsou potenciální hitovky – v tom nejlepším slova smyslu. Jako celek deska možná míří do mnoha směrů, jako ničím nebržděné volné myšlenky poletující hlavou v líném nedělním odpoledni, kdy člověk cítí lehkost širokého rozletu, ale na druhou stranu ví, že ve stejném duchu by to jen těžko mohlo pokračovat donekonečna. Jako kdyby Archy pořád ještě tak trochu zkoušel všechny možnosti a cesty, kterými by se vlastně chtěl ubírat.

Těžko říct, kam se King Krule může posunout, jasné jsou minimálně dvě věci. Zaprvé si troufám tvrdit, že o Archym Marshallovi ještě mnohokrát uslyšíme. A zadruhé, on bude pořád mladší než já. Do háje.