Když bolest nepolevuje - Blonde Redhead

Každého, pro něhož bude poslech deváté řadové desky Blonde Redhead prvním seznámením s kapelou, čeká při následném pokusu hlouběji prozkoumat jejich diskografii řada překvapení. Trio newyorských introvertů, které odstartovalo kariéru deskami nabitými disonantním rockem a brázdilo Spojené státy v dodávce coby předskokan Fugazi, se během posledních dvou dekád stalo pravověrným chameleónem indie scény a svými osmi alby pomalovali plátno nezávislého rocku pestrou škálou barev. Na nové desce Barragán pokračují ve sbližování s minimalistickou produkcí a za jemného šumění syntenzátorů a klávesových nástrojů už neskrývaně odhazují kytary coby primární tvůrčí nástroj. Jejich zvuk pohřbívají hluboko do mixu skladeb, které strohými aranžmá na první poslech evokují ve zkušebně spíchnutý chamber pop.

Album otevírá intro hrané pouze na akustickou kytaru a flétnu, které je ve chvíli největšího očekávání, jestli trio rozehraje folkovou partii, utnuto dvojicí absolutně nesouvisejících, elektronikou zabarvených skladeb Lady M a Dripping, což se ukáže jako rafinovaný tah, jakmile motivy flétny znovu vyplují na povrch o čtvrthodiny později v songu The One I Love. Skličující balada s kompozičně úchvatným refrénem na klavichord udělá tlustou čáru za nesourodou první polovinou desky a odstartuje sekvenci nádherných skladeb, které nekompromisně připíchnou ke křeslu na celý zbytek stopáže. Téměř devítiminutové Mind to Be Had se závratnými kytarovými party by asi více slušelo intrumentální provedení a finále ještě před začátkem první sloky, na druhou stranu umožňuje vydechnout před závěrečným přívalem emocí.

Arpeggia Amedea Pace utahují smyčku úzkosti, kterou uvolňují pouze na několik sekund refrénu Defeatist Anthem, a pak zase následuje kolotoč tenze a chvilkového oddechu, zakončený experimentální zvukovou koláží. Vokály Kazu Makino, visící jak oběšenec ve středu spektra, trýzní jako vždy s neomylnou intenzitou a našeptávají sklíčeně příběhy o odcizení a neschopnosti navázat vztah ke komukoliv a čemukoliv. Tak je tomu v artrockovým rifem vyšperkované No More Honey, kde rezolutně diktuje "Whatever you do, I won't be sorry - No more honey" nebo v magické Penultimo, kterou otevírá láteřením o konformnosti dnešního New Yorku: "Bowery is tame, it's not the way it used to be..."

Stejně jako na posledních dvou deskách Penny Sparkle a 23 pokračují Blonde Redhead v cestě po klaustrofobním a posmutnělém teritoriu, kam je pro posluchače s lehce melancholickými sklony příjemné občas zavítat a nechat se ovívat autentickými pavučinami nálad. Ti ostatní, kteří se nikdy v životě necítili být v prdeli, aniž by vlastně věděli proč, budou z mrazivé společnosti Blonde Redhead utíkat do hudebně prostšího a přívětivějšího světa.