Kevin Richard Martin (The Bug): Temná hudba jako oheň a světlo

The Bug je jméno, které když zmíníte, tak buď okamžitě uvidíte tančit plamínky v očích, nebo se setkáte s nepochopením. Kevin Richard Martin vydává pod touto hlavičkou drsnou a neúprosnou basovou hudbu téměř tři dekády. Paralelně se věnuje mnoha dalším projektům s plejádou fenomenálních jmen a poslední roky je stále výrazněji probíraná a respektovaná i jeho tvorba pod občanským jménem, kde se místo dancehallových a grimeových riddimů oddává zasněným plochám zvuku. V obou případech je především věrný mimořádně intenzivní basové lince a preciznímu zvuku, který povyšuje poslech na nebývalý fyzický zážitek. O jeho tvorbě a akcích s názvem Pressure v berlínském klubu Gretchen jsme se pobavili pár týdnů před jeho plánovaným vystoupením v pražském klubu Fuchs2.

Jak se liší tvůj přístup k tvorbě ambientních a tanečních nahrávek?

Když dělám na věcech pod jménem Bug, musím myslet na to, že to má hrát a fungovat na soundsystému. Mám požadavky na to, co to má dělat, jaký efekt to má vyvolat, jakou fyzickou reakci. Naopak věci, které vydávám pod vlastním jménem, tam nemusím dělat žádné kompromisy, je to víc intelektuální. Není to úplně určeno do klubu, ale je zvláštní, že to občas v klubu funguje. Jako třeba spolupráce s KMRU, kde je dost minimalistický mix. Stejně tak pár tracků z alba Sub Zero zní naživo dobře, i když nebyly vytvořeny pro takové příležitosti.

Kdo je ideální posluchač tvé hudby? Děláš ji pro sebe, nebo je nějaká cílovka?

Hlavně chci, aby se lidé mohli naprosto ponořit do zvuku. Aby se z toho stala zvuková komora, která lidi připraví o rozptylování dalšími smysly. To je ideál, ať už pro ambientní hudbu nebo taneční. Před pár týdny jsem hrál poprvé Sub Zero v Gretchen a byl jsem nadšený, jak to zní ze soundsystému, poprvé jsem na takovém zvuku slyšel celé album. A taky jsem byl příjemně překvapen, jak dobře na ten set lidi reagovali. Byla to součást cyklu Pressure, ale byl to speciálně ambientní večer. Několikrát jsem teď vystupoval s Ghost Dubs ve společném setu založeném na našem albu Implosion a byl jsem z toho celkem nervózní, protože to je dost pomalé a náladové. Dokážu si představit, že pro některé lidi v klubu chce tohle hodně trpělivosti. A bylo skvělé, že to tak dobře přijali. Pokud hraju jako Bug, mám vypozorovanou jednoduchou rovnici – když lidi řádí a jsou odvaření, tak super, je to dobrá show. Ale s Implosion i Sub Zero jsem musel vydržet až do konce, abych viděl, jak to rezonuje. Líbí se jim to? Doufal jsem, že jo. Lidi se jen tak pohupovali nebo hodně pomalu kývali hlavou, bylo super vidět, že jsou otevřeni tomu i onomu. Na akcích Pressure jsme si už vychovali vlastní publikum.

Jak vzniká program pro Pressure? A obecně jak spojuješ drsné a taneční věci s těmi poslechovými a éterickými?

Má jít o klubovou hudbu, ale o takovou, na kterou bych chtěl chodit já sám. I když se o ni hodně zajímám, většinou mi přijde taková chladná, není lehké najít někoho, s kým bych chtěl dělat akce. Většinu pozvaných sjednocuje jejich mentalita – nekompromisní, hardcore. Většina klubové hudby se víc zaměřuje na to potěšit diváky a aby se vešla do nějaké škatulky. Většina hudby, co mám rád já, se snaží škatulkám vzdorovat, je originální a dává publiku dost zabrat. Prostě zvukoví průkopníci. Když se snažím dát dohromady program takové akce, tak tam chci mít nějaký kontrast a napětí, mezi kterým je plynoucí narativ. Aby to neznělo jako stejná hudba od začátku až do konce, celých šest hodin. Pressure byl hodně ovlivněný nejen tradičními reggae a dubovými soundsystémy, ale i akcemi SubDub v Leedsu, tam totiž byla vždycky pestrost, kterou jsem miloval. V Berlíně mi to naopak přišlo úzkoprsé, venkovská mentalita. Musíš si bránit vlastní dvoreček – hopeři mají rádi hip hop, fanoušci reggae jenom reggae, noisaři noise. Bylo tu málo prostoru pro nějaký přesah, a to mě strašně štvalo a zároveň to nechápu. Krása života ve městě je pro mě kontrast, pestrost, mnohost kultur a nějakým podivným způsobem mi přišlo, že Berlín je proti tomu všemu. Je to dost velké zjednodušení, vím, můj dojem.

Tenhle pocit znám, může to být frustrující, když je scéna moc rozškatulkovaná…

Když jsem byl mladý, moje největší inspirace byl postpunk. Tam neplatila žádná pravidla, možná jen – spal knihu pravidel, začni znovu a hledej něco čerstvého. To přichází ze srážek a třenic, někdy i násilných střetů. Šlo o to dát dohromady různé formy a jen se dívat, co z toho vznikne, i když si to třeba protiřečí. Ale spousta hudby v klubech i mimo ně je ohrožena tím, že bude nudná, předvídatelná a konformní. Pressure tak má být hodně o extrémech. Jeden je absolutní hloubka, téměř až taková klášterní meditace a tíha. A ten druhý je oheň, kdy máš pocit, že nadšením prohodíš židli oknem. Nejlepší akce má mít oba prvky.

Existuje vokalista, který dokáže spojit oba extrémy?

Mnoho let jsem si přál pracovat s Trickym a nikdy to nevyšlo. Myslím, že je neskutečně poetický, skvělý autor, který v některých písních téměř šeptá. A pak jsem viděl živá vystoupení, kde byl zcela neúprosný. Jak anděl, tak ďábel… trochu schizofrenický. S někým takovým bych rozhodně chtěl spolupracovat. A takových lidí je vždycky spousta. Například úžasná jamajská zpěvačka Lila Iké. Momentálně chci dělat hlavně se zpěvačkami, ta představa mě láká už dlouho – tvrdé a drsné rytmy s hlubokou ženskostí a senzualitou.

V jednom rozhovoru jsi zmiňoval, že se moc neohlížíš zpět. V posledních letech jsi měl ale show s Techno Animal nebo nové album se Zonal. Dává ti smysl se k některým starším věcem vracet?

Nijak mě to neláká. Věci od Techno Animal jsme znovu vydali, protože na mě a na Justina Broadricka naléhalo hodně lidí. Kde že to můžou sehnat? Ceny na Discogs se nesmyslně vyšplhaly. To jsou věci, na které jsme hrdí, a Justin navrhl, že bychom mohli oslovit Relapse Records, na které měl kontakt a máme je rádi. Tak jsme tam pak vydali i album Zonal a já Bugovo.

V některých věcech jsem poměrně nomádský a taky lehce bezohledný. Cítím prostě pnutí hnát se dopředu a ne dozadu. Pro mě platí, že máme jen jeden život. Někdo si třeba myslí něco jiného, ale pro mě je důležité maximálně vytěžit každou minutu z každého dne. A to znamená hledět dopředu, i hudebně. Vždycky jsem se snažil udělat něco, co jsem ještě sám neslyšel, tahle témata, nálady a atmosféry prostupují veškerou moji hudbu. Předělávat sám sebe jen kvůli předělávce samotné mi přijde trochu povrchní, pro mě je důležité, abych zůstal věrný kořenům, protože to mi dává nějaké pochopení životní trajektorie a perspektivy. Obecně jsem dost chaotik a občas potřebuju něco, co mi pomůže se zorientovat v tom, co dělám a kam směřuju. Někdo si myslí, že všechny moje věci zní stejně. Já se snažím neustále zlepšovat svoje řemeslo, překvapit sám sebe, dosáhnout vize, co mám v hlavě. Momentálně třeba dělám na albu, které bude postavené jenom na zpětné vazbě a smyčkách. Když to nadchne mě, tak doufám, že to nadchne i ostatní.

Viděl jsem dost lidí, kteří se ztratili v tom, že opakovali sami sebe, a album po albu ztráceli nadšení, až skončili úplně znudění. Takhle nechci dopadnout. Jsem vlastně divně idealistický, i když někteří mluví hlavně o temnotě v mojí hudbě a očekávají, že jsem deprivovaný sráč. Ale já svoji hudbu vidím jako oheň a světlo. Jde mi o intenzitu a vášeň. Pořád hledám novou hudbu a je to rok od roku těžší, protože je jí tolik. Doslova se v tom ztrácím, je to jako rybařit v oceánu s dětským prutem, je výzva snažit se s tím vším udržet krok. Když slyším novou hudbu, která mě dostane, tak jsem pořád závistivý, a to mě přinutí pracovat tvrději a být trochu soutěživý. Miluju novou hudbu, protože díky jsem sám sebou. Pořád věřím v hudbu jako léčivou sílu.

Někdo tvoji hudbu popisuje jako temnou nebo dokonce agresivní, podle mě je ten společný jmenovatel intenzita. Poslední dobou zjišťuju, jak tvoje věci rezonují i v metalových kruzích.

Jo, příjemně mě to překvapilo. Někdo mi říkal, že Full of Hell zmiňovali Fire v nedávném interview. Taky jsem teď dělal remix pro Primitive Man nebo soundclash s Big Brave. Aaron Turner je můj fanoušek. To neříkám proto, abych se tu opěvoval, ale protože mě to překvapilo a je to milé. V minulosti mi na cestě k metalu stálo hodně překážek – špatné účesy, špatná sóla, špatné názory, karikatury… Ale když se to dělá dobře – jako Godflesh, Earth, Om, Sun O))), je to geniální. Minimalistický metal oholený až na kost bez hloupého tyjátru, to miluju.

Dělali jsme věci s Dylanem Carlsonem nebo Alem Cisnerosem a samozřejmě s Justinem a všechno to bylo skvělé. Hlavně v tom, že to byla výzva pro metalové fanoušky. Najednou vídám trička s Godflesh nebo Sun O))) na Bugových akcích, a to se dřív nedělo. Je to super a mám z toho radost. A nemám pocit, že bych kvůli tomu dělal kompromisy. Někdo říká, že Bug je teď tvrdší, ale vždycky to byla tvrdá muzika. Tak nevím. Vydal jsem něco na Relapse, spolupracoval s metalovými umělci, ale nakonec mě příjemně překvapilo to, cos říkal i ty – kolik jich miluje dub. Je tam uznání kombinace těžkých riffů a hlubokého prostoru, a to je dub. Dub je stejně o prostoru mezi notami, jako o intenzivní a psychedelické bouři efektů. Takže snad víc fanoušků metalu docení dub a bude ho vznikat víc. V reggae je dlouholetá krize, za posledních pár let jsem neslyšel hodně dobrých věcí z Jamajky, a to jsem její hudbou posedlý. Takže když se toho moc neděje zrovna tam, mám radost, že jinde ano.