Kill the Dandies! a Fender Jaguar u pasu

Na Kill the Dandies! se stačí jen podívat a hned si uděláte představu o tom, co od nich uslyšíte. Zpěvačka, která vypadá nepatrně jako Kim Gordon za klávesami, několik chlapů s kovbojským smyslem pro módu, špičatými botami a třeba ještě s Fender Jaguarem u pasu – to dneska s velkou pravděpodobností znamená kombinovat lehce garážovou estetiku s bluesovými a bluegrassovými inspiracemi ukrytými pod samply a mírně shoegazovým přístupem ke kytaře.

Občas se najde někdo, kdo se Kill the Dandies! zeptá, proč se tak stylizují, ale při poslechu desky Those Who Hold the Flame je to celkem jasné: to, jak vypadají, to, jak znějí, a to, jak působí naživo, je součástí jediného varietního spektáklu, kde nemá smysl ptát se na upřímnost, protože tady jde o dojem. Zatím poslední album Kill the Dandies! nese několik výrazných znaků, například velmi pečlivě nahrané bicí, jejichž rytmus ve většině případů kopíruje brumlavě zkreslená basa anebo působivé instrumentální nástupy jako z In the Kingdom #19 od Sonic Youth.

Album začíná velmi mužským Into My Flames, s hlasem, který se neumí rozhodnout, jestli je spíš starší Steve Ignorant anebo Elvis Presley a pokračuje písní The King of Kalifornia s trochu rozmarným a trochu ironickým ženským vokálem, který malinko připomíná Lydii Lunch, a končí sborovým voláním do publika. Deska poté naneštěstí poněkud ztrácí na výrazných momentech a řekl bych, že funguje zejména díky dynamice udržované střídáním mužských a ženských složek – a to nemluvím jen o zpěvu. Například It’s So Sad začíná jako vyčítavé ženské tango, do kterého se po chvíli vlomí chlapské, agresivně disonantní kytary a v závěru se mění zpět na smutnou dívčí country píseň s recitací do prázdna. Oproti tomu Black River je vyloženě válečná pochodovka, a proto po ní musí přijít The Dog, vyprávěná jako uvěřitelná a atmosférická vzpomínka malé holčičky. Jednou z nejzajímavějších věcí je Saturn, punkovější duet, který se ale po falešném konci mění na něco, co by klidně mohlo být právě na albu EVOL od Sonic Youth.

Album uzavírá skladba And Through the Storm We Get Home, která zpočátku představuje určité zklidnění a zamyšlení, ale opakováním graduje až k ocelově zkresleným kytarám připomínajícím rané Slint a z melodického hlediska působí neuzavřeně, jako by Kill the Dandies! chtěli, aby deska končila otázkou.