Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.
Při představě výrazu „poslední léto“ je cítit záchvěv prvního podzimního větru a před dusivou nostalgií ani nemá cenu utíkat. Cloud Nothings takto pojmenovali svoji osmou desku a čárka na futrech, kde se měří výška, je zase o pár centimetrů výše.
Vždycky vynikali přímočarou kytarovou hudbou, která se neschovávala za složitosti, a poselství z nich šlo takovou rychlostí, že je posluchač ani nestačil vstřebávat. Vše akcentované živočišným projevem frontmana Dylana Baldiho. Na většině jejich dosavadních nahrávek vždy existovala skladba, co trvala sedm nebo osm minut. Končila zpravidla Baldiho zběsilým křikem a totální extází zbytku kapely. Tentokrát tento moment chybí: nejdelší skladba je titulní čtyřminutovka a největší zběsilost se objeví pouze v lehkém náznaku na konci I’d Get Along, kde se Baldi ujišťuje, že se bude rvát, i když se s ním stane sebehorší věc.
Absence delší gradující skladby sice trochu možná mrzí, ale to se ztratí v poslechu celé desky, která je manifestem skladatelské poctivosti a lásky k tvorbě jako takové. Baldi se o tom vyjádřil v rozhovoru s Danem Ozzim, když se zrovna bavili o jeho novém koníčku, běhání: „Neskládám songy proto, aby byly na albu. Dělám to, protože mě baví ten pocit něco tvořit a něco za sebou nechat.“ Podobně popisoval onen meditativní pocit, když běží sám lesem, což je prý podobné jako sedět ve sklepě a mlátit do kytary.
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím. Tahle nálada vystupuje hlavně v kontrastu s ranou tvorbou, kde byly skladby plné depresivního defétismu. Kluci od velkých jezer z Ohia objevili svět a nechtějí, aby tohle léto bylo tím posledním. Nejsilnějším momentem alba je skladba Silence, která začíná skřípajícími grungeovými kytarami, do nichž Baldi recituje klimaticky úzkostný text: „Why do you keep relying / On the man who said you should burn … Another normal day / Another dying planet we’re on.“ Tohle je midwest emo, kde je emocí celá škála.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.