The Knife a vědomí spoluviny

Hodnotit nejnovější album Shaking the Habitual švédských The Knife, na které se čekalo dlouhých sedm let, v kontextu populární hudby je tak trochu mimo mísu. Můžete sice osvěžit popkulturní hru rádoby anarchistickými nebo subverzivními podtexty, můžete mít plnou hubu ekologických letáků (Radiohead) nebo globálního narovnání křivé ekonomiky (M.I.A.), ale je to pořád v rámci daných pravidel: fanoušek dostane svoji písničku (s falešným myšlenkovým přesahem, pokud o něj opravdu stojí), kapela zasloužený bakšiš a svět zůstane stále stejně horší. Ne, neocitáme se vratkém poli smyslu umění, protože uměním je vše a zároveň nic, relativita už vyžírá předposlední talíř. The Knife berou čekatelům písničku a nabízejí manifest a hlučnou dálku nejistoty. Na devadesáti minutách, třech LP. Cesta posledních deseti let, rok 2003: Heartbeats (→ cover José González → Sony commercial).

Představte si, že po vás současné hudební album chce, abyste vážně uvažovali (nejen) nad svým životem a přitom to myslí vážně. Nemluvě o tom, že vám k tomu dá dostatek prostoru – devítiminutový song A Cherry on Top (kdy si říkáte, že po dvou singlech to je tak trochu úlet – nikam nevedoucí, nervní, ambientní houpání / sjetá dvouhlavá Casady obtahuje ležatou osmičku uprostřed svých hraček), sedmiminutová Networking (protivné, podivně rozleptávané IDM, z něhož by měli radost leda tak choromyslní Matmos) a hlavně uprostřed DÍLA se tyčící falus droneového ticha. Jmenuje se Old Dreams Waiting to Be Realized a pokud máte dost času, on taky. Ale nejde jen o kompoziční opovážlivost, kterou si stejně vyložíte jako schválnost. Forma následuje obsah a když The Knife mluví o tom, že každá naše touha nazvaná „sen“ představuje noční můru a utrpení na druhé straně světa, myslí tím, že je něco špatně a že při jejich skladbách na to nebudete moct zapomenout. Elektronika je z velké části nasáknutá domorodými nástroji a je úplně jedno, jestli je to marimba, pu ili, ipu nebo jiné, kontrast třetího světa a silikonových údolí rezonuje jako syrová psychedelie.

Písničky? Ano, pár jich je, slouží jako pozadí k textům a mají daleko k teplým electropopovým linkám, i když v kontextu alba jsou to „libé“ tóny – A Tooth for an Eye, Full of Fire, Stay Out Here nebo i závěrečná, zklidňující Ready to Lose. Ano, je možné říct, že experimentální tracky The Knife nedosahují síly ani rafinovanosti skladeb Grega Hainese nebo Haxana Cloaka, jenže ti zase nikdy nevyjedou do vyšších pater popkultury, vždycky budou chcát jen ze sklepa nahoru. Na druhou stranu otázka je, koho bude zajímat, že deska roku klade na své posluchače tak abnormální nároky, že budou muset poslouchat znovu a jinak. It’s certainly not a container, we don’t believe in metaphors, rok 2013: Full of Fire (Marit Östberg, Margaret Atwood, Michel Foucault, strukturalismus, queer → manifest).