Kompaktní a intimní (Örvar Smárason)

Jestlipak už někoho napadlo vytvořit diagram znázorňující vzájemné vztahy islandských hudebníků? Od Örvara Smárasona by linky vedly mnoha směry. Kromě toho, že zakládal Múm, hraje absolvent scenáristiky na pražské FAMU také v elektropových FM Belfast. V minulosti patřil též ke koncertním oporám kolektivu Seabear, ve kterém působil po boku zpěvačky Sóley a Sindriho Mára Sigfússona zvaného Sin Fang. Se dvěma posledně jmenovanými vydal loni album Teen Dreams, které mělo zajímavou genezi – jednotlivé písně vznikaly po celý rok coby součást experimentu, při kterém měla trojice na napsání a dokončení skladeb vždy jen pár dní, co měsíc to jedna taková skladba.

Smárasonovo debutové album vznikalo mnohem déle, se zmíněnou kolaborativní deskou má ale i tak mnoho styčných ploch. Tou nejvýraznější je křehká melancholická nálada, která zalézá pod nehty stejně jako islandská zima. Poukazovat na tuhle kvalitu u ostrovní hudby sice hraničí s klišé, u Light Is Liquid se tomu ale nelze vyhnout. I kdybyste o autorově národnosti neměli ani potuchy, spolehlivě ho prozradí použitá zvuková paleta a volba harmonických postupů. Důvěrně známou formu na pomezí indie popu a downtempa však plní Smárason obsahem, který působí svěžím, neodvozeným dojmem.

Pop je disciplína, v níž nelze vymyslet mnoho nového, i k variacím se ale dá přistupovat kreativně a tady Light Is Liquid vítězí na plné čáře. Nejlépe si vede tam, kde jsou popové ambice autora nejčitelnější – v úchvatném albovém otvíráku Photoelectric, ve francouzské duo Air připomínající baladě Flashlight či závěrečné písní Cthulu Regio s opakovaným poselstvím o světle na konci tunelu („There will be light again/ There will be light in the end“). Slabší momenty představují atmosférické vsuvky, které snad mají plnit tutéž funkci, jakou desce Teen Dreams dodávalo neoklasické klavírní preludování Sóley. V porovnání s přímočarými popovými písněmi však vyznívají méně dotaženě.

Přes tyto výhrady je Light Is Liquid pozoruhodným albem realizovaným jedním z nejzajímavějších islandských hudebníků současnosti. V roli hostů se na něm objevuje trojice (rovněž islandských) zpěvaček, takže si do pomyslného pavouka můžeme zapsat další jména – kromě dosud málo známé Sillus tu Smárasonovy vokály doplňují ještě JFDR a Sóley, Sin Fang desku pro změnu míchal. Snad právě tohle komunitní propojení má na svědomí vzácně kompaktní a poklidně intimní atmosféru nahrávky, která doznívá ještě dlouho po skončení poslední skladby.