Koncertního fotografa nemá nikdo rád (Fotografie, které hrají)

Zvláštní disciplína, tahle hudební fotografie. Obrazový doprovod je nedílnou součástí všech těch reportů z koncertů nebo tematických článků, které čteme. Je technicky nesnadná, nevděčná, mezi fotografickými žánry je spíše Popelkou, jíž se, alespoň u nás (ve světě se výběrů koncertních fotografů či fotopublikací mapujích konkrétní kapelu či styl najde přehršel), vlastně nikdo pořádně – tedy teoreticky – nevěnoval. Částečnou saturací může být publikace Fotografie, které hrají, jíž pro nakladatelství Galén sestavil hudební publicista Ondřej Bezr.

Bezr zvolil jednoduchou metodologii: Oslovil dvacítku domácích fotografů, u nichž je focení hudby a hudebníků nedílnou součástí jejich portfolia. Každého z nich nechal zodpovědět krátký dotazník a vybrat deset fotografií, které jsou podle nich reprezentativní. Jednoduché, prosté a v podstatě funkční. V podstatě? Ne všechny v knížce použité fotografie skutečně „hrají“. Například ty Ondřeje Pýchy jsou portréty muzikantů – byť výbornými –, z nichž onu nezbytnou hudební esenci při nejlepší vůli necítím. À propos, jak se do Pýchova výběru dostala snowboardistka Eva Samková? Snad proto, že má u nohou kytarový aparát? Tady měl možná Bezr zvednout editorský prst.

Výběr je vyvážený generačně – všichni fotografové jsou dosud aktivní, knížka tak do jisté míry odráží stav scény. Obsahově je důraz kladen na rock, jazz, blues a world music, tedy editorův hlavní obor zájmu, schází metal i hip hop (tím se aktivně zabývá např. Adam Pernikář). Postrádám větší faktografické ukotvení: jméno interpreta je na místě, dost by pomohl rok a místo pořízení snímků.

Fotografie, které hrají jsou v domácím prostředí jednou z těch publikací, které mohou prorážet nové cesty a objevovat skrytá teritoria. Vždyť samotná snaha zachytit z principu nezastavitelné médium, jako je hudba, a to jediným snímkem, je hodno hlubšího zkoumání (i teoretického). K pozorování způsobu, jak se s tímto popasovat, poskytuje Bezrova knížka vydatnou porci zdrojů.