Kořeny hluboko v zemi. Blixa je zpět.

Pro milovníky Einstürzende Neubauten je každý hudební návrat frontmana Blixy Bargelda malým svátkem. Před rokem to byl pakt s experimentátorem Alva Noto, teď zapustil kořeny v Itálii – deska Still Smiling je výsledkem spolupráce s Teho Teardem a je nebezpečně uhrančivá.

Kdo zná podmanivý Blixův hlas, nebude překvapený, jak velký dopad jeho deklaratorní poezie může mít. Úvodní apologetická Mi Scusi, ve které Blixa za doprovodu dunivých smyčců lamentuje nad špatným přízvukem své jinak excelentní italštiny, je zasvěcením do desky par excellence. Pomalé, jako by líné tahy smyčcem doplňuje Blixa podobně flegmatickým projevem, aby společný lingvistický výlet na konci vyvrcholil zapojením celého Balanescu Quartet. Na některých místech deska svou úsporností připomíná tvorbu Philipa Glasse a jeho nekonečné tahy hudebním štětcem, jinde zase (třeba ve skladbě Axolotl) se Blixa vrací zpět do úchylnějších poloh Einstürzende Neubauten. Nemusím dodávat, že je mu tam víc než dobře – už jen svévolné míchání němčiny a francouzštiny nahání husí kůži, spodní proudy v podobě skřípání a bublání pak dotváří celkově ponurou atmosféru dále rozvíjenou tematickou skladbou Buntmetalldiebe. Že se tvrdá, řeřavá němčina, okořeněná charakteristickou barvou Blixova hlasu na desku hodí jako nic jiného, je nasnadě.

Album vedle Blixova poeticko-hudebního génia profituje hlavně z tvorby avantgardního smyčcového seskupení Balanescu Quartet, které během své více než dvacetileté existence spolupracovalo například s Davidem Byrnem, legendou world music Hectorem Zazou nebo dokonce s Pet Shop Boys. Hlavní slovo v budování spodních proudů, kombinovaných na pomezí elektronické a akustické tvorby, má ovšem Teho Teardo – jeho rukopis je nejzřetelnější v nejlepších tracích desky, v „noční ambientní hudbě“ s názvem Nocturnalie, malé historické exkurzi Nur Zur Erinnerung a téměř bonobovské A Quiet Life. Elektronické linky se střídají s někdy až tklivými smyčci a dominantními zvuky piana. A Quiet Life, zpívaná v angličtině, reprezentuje nejlíp náladu celé desky: některé kousky byste si klidně mohli pouštět před spaním nebo při odpolední siestě. Svou úlohu v téhle líné hudbě má i závěrečná Defenestrazioni. Meditace nad zrychleným tepem světa je poskládaná ze zdánlivých nesourodostí, stále ovšem působí jako kompaktní celek (do pěti minut dvaceti sekund se vešla surrealistická konverzace v podání Blixy a Elisabetty Paciny, ale také závěrečný jásot davu nad italsky odříkávanou poctou všednímu životu).

S ohledem na věk Bargelda by se mohlo zdát, že deska Still Smiling je výrazem jeho téměř „důchodového“ věku. Měkčí, hravější, krásnější, smířlivější… ta tam je kakofonie, agresivita a hudební surovost. Jenže spíš než toto je album výsledkem spojení dvou zdánlivě protichůdných géniů – rafinovaného a vzdušného Itala a charismatického Blixy Bargelda s kořeny zapuštěnými hluboko do země. Still smiling…