Křeč a chvění v Ponci: Animal exitus podle Spitfire Company

Dvě nahá těla v boxu z plexiskla. I když je evidentní, že se jedná o ženy, působí spíše jako androgynní bytosti, možná odjinud, možná odnikud. Tak jako jsou napnuty struny v bočních stěnách, které jim umožňují uniknout z domnělého vězení, tak jsou napnuta jejich těla zmítající se v návalu emocí, které přicházejí nečekány a nezvány v nekontrolovatelných poryvech. Představení, které mělo premiéru v červnu tohoto roku a jehož koproducentem byl festival Tanec Praha. Animal Exitus. Spitfire Company. Divadlo Ponec. Naposled v tomto roce.

Trauma jako vězení. Klec z našeho vlastního utrpení. Nevyřčeným niterným napětím a úzkostí můžeme uvrhnout sami sebe za pomyslné mříže, spředené z vlastních šrámů a ran. Performerky Miřenka Čechová a Barbora Látalová se potýkají s tíhou prožitků a lehkostí vlastních těl uvnitř průhledného kvádru. Vzhledem ke skvělé synchronicitě obou žen může divák snadno propadnout dojmu, že sleduje zrcadlení pohybů jediné tanečnice, nikoliv dvou. Prostupné stěny naznačují, že i z takové cely lze uniknout, pokud si dovolíme spásné otvory vidět nebo alespoň časem uvěříme v jejich existenci. Spitfire Company si libují v nelehkých tématech vypovídajících o lidských strastech a představení Animal Exitus, které je druhou částí třídílného celku, je toho dalším důkazem. Prvním kusem z existenční trilogie bylo představení One Step Before the Fall, ověnčené cenou Divadelních novin, České taneční platformy i dalšími neméně důležitými nominacemi, zkoumající vyčerpávající boj člověka s projevy Parkinsonovy choroby. Následující část, opět v režii Petra Boháče za inspirativního přispění obou umělkyň, vychází z teorie americké psycholožky Elisabeth Kübler-Ross, známé jako 5 fází smutku či 5 fází umírání. Před diváky se tak předestírá výsledek procesu podrobného zkoumání jednotlivých fází. Popírání – hněv – smlouvání – deprese – smíření.

Mezitím co Miřence Čechové i Barboře Látalové byla svoboda téměř odňata, diváci mají už od vstupu do sálu hned dvě možnosti svobodně si zvolit. Neusedají na přesně určená místa. Židli, kterou obdrží, si mohou umístit dle libosti, navíc jsou ještě před začátkem představení vyzváni Petrem Boháčem k tomu, aby se v případě potřeby nebáli změnit své místo a nahlédnout tak na jevištní dění z jiného úhlu. Kromě židle je divák obdarován i sluchátky, po jejichž zapnutí má možnost se rozhodnout, jestli chce sledovat pohybovou performanci s hudebním doprovodem Davida Kollara, nebo spojit vizuální zážitek s poslechem eseje na téma trauma, jejímž autorem je opět Petr Boháč. Já sama jsem byla mnohdy na vážkách. Nečekaně nabytá svoboda je příjemná, zároveň ale může způsobit dilema, které naloží na divácký hrb další rovinu, na kterou se najednou musí soustředit.

Kromě dvou živých žen se v centru kvádru nachází živý strom. Strom, který prý během zkoušení málem zahynul. Nakonec se ho ale nepodařilo zničit, i s větvemi ohnutými k zemi přežil stejně tak, jako přežije člověk, jehož kosti jsou prohnuty záškuby trýznivých stavů mysli. Každá z fází byla pojata velmi přesvědčivě, doprovodný text jevištní děj místy podpořil, jindy byl až příliš jinotajný a působil lehce rušivě, čemuž nepomohla ani konstantní hladina šumu, která se linula ze sluchátek. Představení Animal exitus je především pro diváky znalé experimentů alternativního divadla, ale rozhodně stojí za vidění. Nejen pro kvalitní výkony všech zúčastněných, o kterých netřeba diskutovat, ale i pro všechno to, o čem se vám bude chtít diskutovat po jeho shlédnutí.