Kupředu krokem zpět (Lael Neale)

Lael Neale je americká folk-popová zpěvačka, původem z Virginie. Zde na venkově strávila celé dětství, později se přestěhovala do LA, které ji otevřelo cestu do hudebního světa a kde také vzniklo její druhé album Acquainted with Night. Ve snaze zachytit co nejautentičtější, surovou hudbu spolupracovala s nesčetnou řadou hudebníků a nahrávacích studií, ale vždy ji nakonec odradilo, jak písně, původně plné vitality, vrstvením kytary, bubnů a varhan zaplavují člověka tíhou. Chtěla udělat něco jednoduchého a prostého, čím by se nejvíce přiblížila živému výstupu.

K tvorbě nových skladeb ji inspiroval zpěvák a producent Guy Blakeslee, se kterým sdílela lásku k jemné, intimní, ovšem zároveň neupravené, nezkrášlené hudbě. A nesmíme zapomenout na její objev elektronického omnichordu – jeho plný varhanní zvuk a tlumená monotónní "plechová" rytmická stopa spolu s pronikavým hlasem zpěvačky posluchače dostávají do jiného časoprostoru. Vše je navíc podtrženo bzučením kazeťáku, které dodává retro nádech. Neale klade důraz na sdělení, proto celé album provází kontrast mezi tichým instrumentálním podkladem téměř bez basové linky a výrazným, čistým zpěvem.

Texty jsou místy velmi jednoduché, stručné, se snahou věci vylíčit napřímo, viz třeba opakující se naléhavý refrén „What will I do? Who will I be?“ v písni White Wings. Na druhou stranu jsou její texty velmi poetické, je z nich cítit melancholie a nostalgie. Dotýkají se témat jako izolace, smrtelnost, ale i například touha a naděje, jako je tomu ve For No One for Now, kde je vyhlídka lepší budoucnosti přirovnávána k malému paprsku světla pronikajícího ulicí. Album začíná jedinou kytarovou písní Blue Vein a dokonale nás naladí na poklidnou vlnu sépiové nálady, stačí jen nechat se unášet intimním světem Lael Neale. Píseň Let Me Live by the Side of the Road má díky omnichordu až církevní nádech, naopak v Every Stars Shivers in the Dark tóny stejného nástroje zase připomínají ony zářící hvězdy na obloze.

Celé album bylo nahráno na čtyřstopý kazetový magnetofon, ale i když má tento způsob snímání značně omezené možnosti, výsledek dokáže zapůsobit plností zvuku a až orchestrálním dojmem. A i přestože jsou zde malé nedokonalosti, vzniklé snahou nahrát vše na jeden „take“, zapadají do minimalistického konceptu a posluchač tak může slyšet něco opravdu jedinečného v té nejpřirozenější formě.