Om: Přistupte blíže, neznabozi, ke kurzům levitace

První den Bůh řekl: „Budiž světlo!“ A bylo světlo. Bůh oddělil světlo od tmy, nazval ho dnem a tmu nocí, a hned potom, zřejmě z čirého egoismu, stvořil Om. Pochybnosti? Darwinova evoluční teorie má taky svoje mouchy. I když se kolem celé diskograafie Om vznáší nepřehlédnutelná duchovní aura, ohánět se Hospodinem nebylo nikdy relevantnější než dnes, v souvislosti s novým, pátým studiovým albem. Al Cisneros, Emil Amos a poprvé jako oficiální člen sestavy i Robert Lowe (aka Lichens) kladou na Advaitic Songs, plném explicitních odkazů k různým náboženským a filosofickým směrům, víc než kdy dřív důraz na hypnotický účinek hudby, svádí k modlitbě či meditaci a ve vibrujících tónech stoupají kamsi k nebeským sférám. Přistupte blíže, neznabozi, filozofie Advaita-védánta vás naučí „porazit nevědomost nezdolným mečem, ukutým v ohni poznání“.

Žádný strach, o intenzivní katarzi při poslechu novinky nepřijdou ani ateisté, kteří se spokojí s lakonickým konstatováním, že Om jsou „pouze“ levým varletem legendárních stoner/doom metalistů Sleep. Těch Sleep, kteří kdysi strčili Ježíšovi do ruky jointa a pak o tom napsali tak dlouhou písničku, že kdyby se nerozhádali, hrajou ji ještě dneska. Svět by byl chudší jak o „božské“ Om, tak i o High on Fire kytaristy Matta Pikea, zde varle pravé. Om vyrukovali s poměrně osobitým stylem, ale svůj „genetický“ původ nezapřou a při troše tolerance je lze, zvlášť ve fázi rámované debutem a třetí deskou Pilgrimage, cejchovat přívlastky metalových škatulek. Hluboký zvuk rytmické sekce prostý načechraných kadeří, pomalé repetitivní riffy, monotónní vokál evokující odříkávání mantry a psychedelická atmosféra charakterizují toto období nejlépe. A i když Om nesešli z prošlapané cesty nikterak radikálně, lakmusové papírky ponořené do zvuku následujícího alba God Is Good a zejména toho aktuálního už se barví poněkud odlišnými odstíny.

Příčinou mohou být ne zrovna nepodstatné změny, ke kterým po Pilgrimage došlo. Om přešli pod křídla labelu Drag City a původního bubeníka Sleep Chrise Hakiuse nahradil Emil Amos z Grails, což současně s vlivem všestranného umělce Roberta Lowea nemohlo zůstat bez následků. Opomenout nelze ani zvukového mága Steva Albiniho. Ten už měl sice prsty v soundu Pilgrimage, pevně se ale mixpultu chopil až při nahrávání alba God Is Good, které naznačilo, co lze očekávat od Advaitic Songs. V kontextu starších nahrávek je zvuk novinky pestřejší a uhlazenější díky stále zřetelnějšímu vlivu orientální kultury a souvisejícího spektra použitých akustických nástrojů. Kde dříve burácely neprostupné stonerové hradby, tkají dnes pavučinu smyčce. Muezzin z minaretu svolává věřící k modlitbě a hypnotické rytmy se silným vnitřním napětím i téměř ambientní plochy nahrávají celkové meditativní náladě. Největší kouzlo Advaitic Songs spočívá v promyšlené koncepci a dokonalé kontinuitě hudební formy a obsahu. Myšlenka odpoutání se od pomíjivého světa a dosažení jednoty s Bohem se albem táhne jako smrad romaduru; aranžmá jednotlivých skladeb korespondují jak s obsahem příslušných odkazů, tak i s jejich původem v křesťanství, judaismu, islámu, buddhismu nebo hinduismu. Om tak pomocí tónů geniálním způsobem velebí nejen sjednocení s transcendentnem, ale zároveň i jednotnou podstatu základních monoteistických náboženství.

Hudba Om zřejmě nikdy nebude mainstreamovou záležitostí, byť je nová deska stravitelnější a jejich posluchačskou základnu určitě rozšíří. Na druhou stranu, jistý odklon od zvuku starších nahrávek nemusí, zvlášť ortodoxní fans, kvitovat zrovna s nadšením. Je však nutné vnímat Advaitic Songs jako logický krok – v lepší společnosti tomu dokonce říkají vývoj. Omezené prostředky, jakými jsou baskytara a bicí, se nedají ždímat donekonečna a omílat dokola týž riff i identické postupy není žádné terno. Věrnost (žánru) je sice pěkná věc, ovšem „hudební monogamie“ zavání spíš připosraností než pevným charakterem. Om ale nebrousí podřadné kurvičky z laciných bordelů. Ať už masturbují nad svatými obrázky Panny Marie, dráždí klitoris world music, hledají inspiraci pod hábity arabských krásek či obcují s kyprými tvary violoncella, jde jim to lépe než Siffredimu na vrcholu kariéry. A co je podstatné – i přesto, že se dříve pevné monolity postupně drolí pod nánosy různých vlivů, jsou Om stále Om. Stejně hypnotičtí, stejně mystičtí, a z pod nikábů halících nyní Cisnerosovu, Amosovu a Loweovu tvář je stále jasně cítit starý dobrý marihuanový odér. Amen.