Kyklos Galaktikos jako lovci mezer

Poslední dobou mám dojem, že rap v Čechách konečně dospěl. Ne snad že by získal fanouškovskou základnu nebo zavedené interprety – obojí už dávno má. Ale konečně se našli hudebníci, kteří se s ním nebojí experimentovat a bez zbytečného respektu prozkoumávají nové hudební terény. Za malou renesancí stojí kromě dnes již obligátních WWW především kruhy různě sepnuté s divadelním prostředím. Takto vody čeřila debutová deska Kyklos Galaktikos Osa dobra, nedávno pak následovali Mutanti hledající východisko se svým sebraným materiálem a vynechat nelze ani setrvale zběsilý Edoshův Kurník. Všechny tyto kapely sice mají v základu rapové dědictví, ale minimálně stejnou měrou jej neustále překračují a dovádějí do míst, kam tradiční zástupci žánru většinou ani nedohlédnou. Není pak s podivem, že i jejich fanoušci se rekrutují spíše z řad otevřenějších posluchačů a zaťatí rovnokšiltovkáři o jejich existenci nemají ani tušení.

Novinka Mezi lovci mezer představuje anabázi do dosud neprozkoumaných vod, které sice lze žánrově vymezit jako experimentální hip hop, ale velmi často mají blízko také k noisu nebo elektronice. Zůstaňme na chvilku u slova experiment, které se při přemýšlení o desce několikrát vrací. Nejprve k číslům: délka tracků se pohybuje od dvou a půl až k osmnácti minutám a poslechnout deset albových tracků vám zabere sedmdesát minut čistého času. Další důvod, proč mluvit o experimentu, je lyrická stránka. Singl Nemehlo sice připomněl WWW, ale jinak má většina slovních obratů k typltovské poetice relativně daleko. Místo ní přicházejí těžko rozklíčovatelná slovní spojení útočící především na pudovou stránku. Někdy tak působí jako jen částečně srozumitelná soustava abstraktních obrazů, jindy je třeba na smysl zcela rezignovat a poslouchat je jako zvukomalebný doplněk. Nalézt v lyrice uchopitelný význam není snadné, tím spíše dráždí k opakovaným poslechům. Při nich na vás bude vykukovat něco slovních hříček, trochu mystiky a nejspíše i několik gramů čistého nonsensu a dětských vyprávění. A zapomenout nemůžu ani na nezbytné broušení existenciálních hran.

K opakovaným poslechům nemotivují jen náznakové texty, ale také inovativní zvuk, založený na pulzující basové lince a nečekaných vpádech refrénových melodií. Občas zaslechnete Shabbazz Palaces nebo Clipping, ale inspirace desku o svébytnost neokrádá. Energií prosycené momenty se střídají s meditativními rovinami a zběsilé tempo kopáků omývá šum hlukových vln. Oproti Ose dobra obsahuje novinka více hudby, méně slov a atmosféra je sevřenější. Možná je na vině záliba v nejasném, nejednoznačném nebo neproniknutelném, ale nahrát takovou desku vyžaduje odvahu. A to se cení.