Kyklos Galaktikos sedlají náhodu

Mezery mají mizernou pověst. Neprávem! Do mezer se lze ukrýt, v mezerách lze nacházet rozkoš, díky mezerám získáváme odstup a hlavně – mezery poskytují prostor. Čím ho už léta vyplňují Kyklos Galaktikos, to se zatím vědělo jen v úzkém kulturním kruhu. Spíše divadelní a taneční uskupení samozřejmě pracovalo s hudbou, ale do Osy dobra (a vlastně ještě chvíli po ní) nebylo zřejmé, že se hudba protlačí na v tuhle chvíli první místo.

Osa byl spontánní debut, zavěšený na internet, a kámen do rybníku tuzemského rapu. Když si příměr podržíme, nová deska je kometa a rovnou do moře hudby obecně. Rozsvítila se pod rozlišovací schopností místních teleskopů a praštila o hladinu způsobem, před kterým nepomáhá přivřít oči. Vyhynutí je nevyhnutelné.

Oheň ve vodě/ vzduch v zemi/ voda ve vzduchu a země v moři

Apokalypsu ale telegrafuje už intro, kde „za oponou čeká černá díra“, a když jde opona nahoru, vylije se na vás muzika, která s každým dalším střihem člověka nachytá a sebe nachytat nenechá. Suverénní rap zapadá do hudby nezdržující se s pochybnostmi, jak se k sobě budou mít abstrakce a slova tak konkrétní, že to člověka (nikoli interpreta) skoro vykopne z flow.

Některé momenty startují na doslech WWW, ale naberou zcela svébytnou trajektorii, dovádějící je mnohem dál, než se tu kdy žánr odvážil. Slogany jsou střídány křesáním silných obrazů, strohé smyčky melodickými nápady, zpívá se i nechává vyprávět děti. Když tenhle přístup udržíte na ploše bezmála dvanáctiminutové skladby, jste technicky vzato bozi.

A tihle operují nad světem, ve kterém převažuje digitální rozměr, ale jejich „každej večer se to smazalo/ každý ráno se to nahrálo“ můžete uplatnit nejenom na flashdisk nebo cloudové úložiště, ale třeba na kocovinu.

Vystřízlivění vlastně čeká i ty, kdo znají Kyklos z festivalů: zatímco naživo vás beaty drtí a nedovolí odejít bez tance, deska je překvapivě ztišená, respektive umí až nečekaně dobře šumět a mlčet. Skladby jako Plná Praha jsou vrcholem osekávání hudebního nápadu na podstatu, a když nastoupí závěrečné Zrcadlo, kde se po většinu délky sbírají mraky modemového skřípání a dalších zvukomalebných ruchů, není to manýra, ani potřeba svého posluchače vykolejit.

Nejenom tehdy se člověku vybaví Shaking the Habitual od The Knife, kteří s technem provedli něco podobně svojského jako Kyklos Galaktikos s rapem, potažmo hip hopem. Oproti švédským sourozencům nejsou političtí: v textech najdete přesně to, co si s jednotlivými obraty vaše hlava asociuje. Do poetiky křesané různými rolemi i výrazovými polohami se vleze leccos, podobně jako do kabely kontrolované ve Válečném zpěvu II pyrotechnikem Kamilem.

Bizarním momentkám se lze smát, ale nelze se jim vysmát – na to jsou po okolí roztroušené melodické linky až podezřele často tklivé a zadumané. A opět, říkají tím kontrastem něco konkrétního? Ne, říkají tím něco kontrastního, a zůstává na vás, jak s tím, co slyšíte, naložíte dál.

Přitom nejde o vyloženě náročný poslech. Ať už rapuje kdokoli (nebo vás zrovna něčí dítě poučuje o smrti), je to na první dobrou zábavné a na druhou ať se dějí všechny výše jmenované věci. Hluché místo na desce nenajdete, hutná na každém rohu. Ani sebevětší nonsens nebo jazykový veletoč nepřeruší nit, tušenou v jednotlivých skladbách pocitově a především spolehlivě. Kyklos Galaktikos sedlají náhodu, ale její otěže drží v rukou stejně suverénně jako směr jízdy. A ten tu není přikázaný žánry, pouze talentem.

Mezera, kterou pro sebe ulovili, i díky tomu přerostla okolí, které ji obklopuje.