Lambchop hrají na cestu Vica Chesnutta

Slza kane pomaličku, stéká po tváři a náhle se střetne se sluneční září. Zlom, jas a třpyt. Tak se náhle prvotní, spíše tušený pocit nostalgie překlene v podivně magický okamžik. Stesk přechází v hřejivé chvění v hrudi, v lehký úsměv. V pocit, jako bych se vznášel několik centimetrů nad zemí. Nad zemí, v níž tlejí kosti blízkého přítele. Nad zemí drsnou a chladnou.

Jasně, tahle slova zní jako snůška příšerných frází, jako kýčovitá skica. Jenže zkuste si pustit album Mr. M nashvillského spolku Lambchop a uvidíte, že se po chvilce octnete na stejné vlně.

Hluboký, přesně frázující hlas Kurta Wagnera (toho podivínského strýčka od vedle s bejzbolkou těsně nad brýlemi) si vás dovolí spoutat a na okamžik uvrhnout do světa otevřených ran, nedobrých okamžiků a věčných začátků. Ale spíše než o lament jde o nadhled a občas i o štiplavý úšklebek. Místo folk-rockových struktur s elektrickým duchem alternativní country předchozích alb je album plné křehkých písní s až soundtrackově dramatizujícími aranžmá. Částečně výsledek střetu country s orchestry poloviny šedesátek, částečně skladatelská práce podle Burta Bacharacha, částečně šeptání osamoceného chlápka s kytarou do zapadajícího slunce. To vše kompaktně a ku prospěchu věci.

Tu vyplouvá na povrch ze stěny zvuků lupající basa, tu předivo flétny, tu kytarový motiv. Žádné střemhlavé vpády a excentrické výstřelky, žádný vybočující či hitově zavánějící song, žádná osudová sóla. Stmelené kompaktní dílo. Skvostné (a skvostně podané) písničkářství s ladně vystavěnou jednotnou atmosférou. Deska plná pokory a dobrého světla na cestu pro Vica Chesnutta. Vlastně jen takové obyčejné, poctivé a upřímné písně strejdy od vedle.

Jestli vás tahle vlna bere, necháte se unášet po celou dobu. A klidně opakovaně. A jestli na vás bude vlna otevřeného srdce slabá, budete se od půlky topit nebo brodit na mělčině. Každopádně se vyplatí ji zkusit...