Lana Del Rey a divoká, hladová srdce

Po úspěšném Norman Fucking Rockwell! přichází minstrelka amerického snu Lana Del Rey s ještě úsporněji laděným albem, na němž předkládá intimní, klidné a místy zcela minimalistické písně.

Reflektuje v nich, jak jí sláva proměnila život, vyjmenovává dávné kamarády a jako vždy nás bere na projížďku po Spojených státech a zároveň po vlastních vzpomínkách. Opět zavítáme do Los Angeles na známý Sunset Boulevard, do Brentwood Marketu, kam chodí bosá nakupovat, do Lincolnu v Nebrasce, anebo do Tulsy v Oklahomě, odkud pocházel jeden z jejích partnerů. Octneme se i na místě, kde se dobře situovaní Američané schází po golfu u lahve bourbonu – v country klubech, nad nimiž se ovšem vznáší zlověstné chemtrails. Del Rey tu v šikovné zkratce, která dala jméno celé desce, vystihla obavy a deziluzi ze vzrůstající popularity konspiračních teorií a potažmo i názorového rozdělení své země.

Ze vzpomínek na navštívená místa, minulé partnery a kamarády je sice možné snad donekonečna těžit další a další motivy a vzpomínky, z nichž zpěvačka svými melancholickými songy dělá věčné pomníčky, otázkou je, jak moc to stále funguje.

První čtyři skladby včetně titulní Chemtrails Over the Country Club jsou velmi jemné a v detailu nápadité písně, v nichž se projevuje textařský talent a cit pro zprvu nenápadné melodie, co zůstávají silné i s dalšími poslechy. Del Rey tu ukazuje, že vedle osudové a teatrální Miss America, jak sama sebe nazvala v jedné dávné písni, umí být i mnohem skromnější písničkářkou, která dovede zaujmout jen pár tóny. Na Chemtrails se střídají velmi civilní, skoro až volné řeči blížící se pasáže, s křišťálově čistým, zasněným zpěvem. S oběma těmito polohami si zpěvačka pohrává už od prvních desek, ale až na Norman Fucking Rockwell!, a zejména zde, na nové desce, mizí mnoho z dřívější velkolepé stylizace a veškerá pozornost se upíná jen na vokál.

I tentokrát nám Del Rey dopřeje silný song, byť pouze jedinkrát. Wild at Heart a jeho omamný refrén vyvolávající tolik chtěné mrazení v zádech zní jako píseň z geniální desky Ultraviolence. Bohužel, po tomto kusu upadá album do obtížně zapamatovatelného průměru, z něhož vystoupí až závěrečný cover For Free od Joni Mitchell.

Hlad nekriticky nadšených fanoušků je možná utišen, těm ostatním pro udržení obrazu geniální umělkyně nezbývá než se v tvorbě Lany Del Rey ohlížet do minulosti.