Láska bolí i Velkého Gatsbyho

Fitzgeraldův román je klasikou, na kterou narazíte v každém druhém čtenářském deníku. Vášeň, smrt, New York, kalby. Takové tituly vždy lákaly k adaptacím. Gatsby není výjimkou, na plátno či televizi byl převeden hned několikrát. Nikdy však s takovou pompou jako v režii Baze Luhrmanna, jehož specifický styl rozhodně nesedne každému.

Jedni jej milují pro jeho strhující obrazovou virtuozitu, druzí mu vyčítají navoněnou vyprázdněnost za hranicí kýče. Pravdu mají oba tábory. Divadlem důkladně vycepovaný Australan se nikdy netajil sympatiemi k vizuální provokaci a intimní příběh (ne)naplněné lásky vyprávěný v nařvaných kulisách sexu, drog a rock’n’rollu byl výzvou k rozpoutání další pestrobarevné smrště. Jen tvrdé drogy tu suplují gejzíry drahého alkoholu a místo avizovaného rock’n’rollu zní ze soundtracku jazz, swing a Lana Del Rey.

Velký Gatsby je filmem kontrastů. Pod naleštěnou slupkou z mramoru a blyštivých cingrlátek totiž ukrývá komorní drama. Zámožný švihák, kterému patří polovina města, se vybarvuje jako smutný romantik toužící výhradně po opětování svých citů. Jenže její manžel pro to nemá pochopení, a tak se rýsuje milostný mnohoúhelník. Zápletka je načrtnuta, ring volný. Ale jak má divák soucítit s postavami a chápat jejich motivace, když na smysly ze všech stran permanentně útočí rozdováděná kamera a zběsilý střih? Honosnými sály se s pompou promenují vyšňořené šlapky, bubliny tečou proudem, thymolinové úsměvy, kam oko dohlédne. A pak znovu. A znovu. Jistě šlo o záměr, ale nosné jádro celého příběhu tak bylo degradováno na pouhou bulvární historku, kterou účelově obalují cizelované audiovizuální orgie. Ale co je účelem? Rozcupovat diváka kadencí efektních záběrů řádění americké smetánky?

U Luhrmanna osvědčený trademark. Jeho snaha natočit nové Moulin Rouge je naprosto zjevná a pochopitelná. Jen tentokrát je té bujaré okázalosti příliš a postupem času začne otravovat stejně jako oslovení „old sport“, které DiCaprio cpe snad do každé druhé věty. Výprava nebyla z nejlevnějších a výsledek je stylovější než katalog poslední kolekce Karla Lagerfelda. Kostýmní puntičkářství. Každý šev, každá sklenice či pneumatika jsou ukázkou nepřirozené dokonalosti a estétství, až z toho jde hlava kolem.

Režisér (jako vždy) skvěle pracuje s hudbou, barvami i symboly. Cirkusový stan ale tentokrát překryl všechno ostatní, hereckými výkony počínaje a upozaděním tragiky lidského příběhu konče. Postupy, které fungují v tříminutovém videoklipu, na celovečerní snímek nestačí. Obsah je z valné části podřízen formě a když se v polovině filmu vynoří náznak dějové linie, máme pocit, že někdo vyměnil cívku. K čemu jsou pak zajímavě rozepsané dialogy a perfektní herci s pozoruhodně přehrávanou mimikou? Okřídlené „méně by bylo více“ zde platí dvojnásobně. Jenže to už by nebyl Luhrmann. Snad bude mít příště při listování seznamem povinné četby šťastnější ruku.