Let dýmem Sylvie Krobové

Let dýmem se zdá být vůbec ošemetnou záležitostí. Nabízí totiž jen velmi omezené možnosti k nadechnutí; plíce s ním zápolí, dech se krátí a hlas krabatí. Když ale dým alespoň na chvíli profoukne vítr a oblaží alveoly čerstvým kyslíkem, následuje spásné nadechnutí. A to je pocit, který by nikdo nevyměnil za nic na světě. Podobně působí i nové album Sylvie Krobové. Je plné doutnajících nástrojů a chraplavého hlasu, který umí být i překvapivě vzletný. Krobová moc dobře ví, co hlasivky dokáží a jak toho využít, má k tomu ostatně slušné předpoklady, jelikož vystudovala operní zpěv na konzervatoři.

Bez něj by bylo album poloviční, ale zároveň není tím největším potěšením. Tím je nápadité zvukové aranžmá, kde si nástroje přehazují dominantní pozici, tedy až na jednu výjimku. Žestě tonálního demiurga Jana Jiruchy. Ten ve studiu Jámor rozezněl mikrofony pozounem a eufoniem a jeho práce na desce je dechberoucí. Málokdy se najde tak poutavá fúze undergroundu, jazzu, vážné hudby a improvizace. S kontrabasistou Pavlem Tichým vytvářejí až neznatelně podprahové mikrosvěty, které prorůstají řídkou atmosférou, dýmí a zaplňují každý kout. Plech drní a každý pohyb smyčce je brunátným rozezněním mohutného dřevěného těla, chvíli na to smyčec skřípe a probarvuje Sylviin akordeon, klavír i hlas.

Rýmy jsou po úvodní Fibichově básni poněkud těžkopádné a připomínají atmosféru pozdního romantismu, ovšem novodobé opilé usínání nad Schopenhauerem je koncepční a celistvé. Je to jazyk desky, kvůli němuž po ní (ne)sáhnete. Neplatí to ale o závěrečné trojkombinaci zhudebněných básní Sylvie Plath, jejíž obrazotvorná syrovost trudné existence koresponduje se zemitostí použitých nástrojů, mezi něž je potřeba zařadit i zpěvaččino nakřáplé i nasládlé hrdlo.

Album je komplexní jak rozmáchlý písňový cyklus s tu více, tu méně dramatickou atmosférou. Kantáta plná bloudění mezi živočišností a existencialismem. Duše není bezradná z neuchopitelného stavu, naopak si v něm libuje, přijímá svou rozervanost jako sebezničující jedinečnost. Jako nevyhnutelnou sebeidentitu, nenávratně směřující k zániku.

Let dýmem je vrzající, dávivý počin plný svérázu. Vedle vzdáleně podobných desek nepůsobí sebejistě, ale stojí na své niternosti, intimitě a zbídačeně krásné lidskosti. Chraptivý, kakofonní, dekadentní, i libozvučný a zpěvný. Pro nikoho, a pro všechny.