Let’s the hardcore show begin – Agnostic Front

Jsou to všechno neuvěřitelná čísla. Třicet pět let na scéně, deset studiových alb. Hluboká a dlouhá brázda, ze které se vylíhla spousta následovníků. Nespočet odehraných koncertů po celém světě, tohle jsou legendy a veteráni Agnostic Front. Jedni ze zakladatelů New York hardcore style, kteří přichází s jedenáctou nahrávkou. Každý, kdo se otřel o tuto scénu, se s nimi musel setkat, jsou zakladatelé, kněží a polobozi vlastní víry, kterou kážou. Z původní sestavy zůstali pouze dva, ale nová krev proudí stejně rychle.

Po takové době se nedají očekávat změny a žánrové přesahy, jedou si svoje a neuhnou ani o píď. Jenom se zrychluje a zpomaluje, všechno hraje, jak má, kytary řežou do živého a rukopis kytaristy Vinnieho Stigmy je nezaměnitelný, pak je tu Miretův uštěkaný zpěv a barva hlasu, kterou si nelze splést, slova rychlostí kulometu, psi, kteří štěkají, a rádi koušou.

Všem ukazují, že nepatří do domova důchodců, přejete si, aby se objevili u vás v obýváku a udělali z něho kůlničku na dříví. Uvázat si bandanu a hymnické refrény vyřvávat pěkně nahlas, ať se z toho sousedi poserou. Udělat pořádný brajgl a pozvat spoustu kámošů. A když přijedou strážci zákona, jednohlasně zvolat: „Police violence, ACAB, fuck the police!“ Vracejí se ke kořenům a nedělají ze sebe karikaturu, jedou podle pravidel, která utvářeli. Stylu, který udávali. A nemá to takhle být?

Songy nejsou utahané, ale valí se silou parního válce, texty se soustředí na sociální a politické klima v Americe: korupce, chamtivost a bezohlednost jsou hlavními tématy, samozřejmě policejní brutalita, prostě angažovaná poezie. Hardcore není jen muzika, ale životní styl. Americký sen umřel, ať žijí Agnostic Front.