Letopisy jako bilance? Marnie Stern to tak asi má.

Album Chronicles of Marnia se vlastně od těch předchozích ani moc neliší, a přeci překvapí tím, kam se Marnie Stern ve své skladatelské invenci posunula. Je naplněné rozpustilými, trochu ukňouranými a chytlavými melodiemi, kteréžto se staly její poznávací značkou. Stojí za tím naprosto zvládnutá technika tappingu a jistě i záliba ve vtíravě vysokých tónech. Jen tentokrát vsadila Marnie na ještě silnější melodičnost a nebála bych se říct, že zabrousila i k popovějším zdrojům. Ostatně pecky jako Nothing Is Easy, Noonan nebo titulní píseň Chronicles of Marnia by se vyjímaly i v repertoáru leckterého lehce nezávislého rádia.

Ani hlasový projev Marnie se nezměnil. Ačkoli možná zní o něco jistěji a její zpěv je zřetelnější, čistější a přítomnější než dřív. Čímž nechci říct, že by kdy zpívala falešně, spíš jako by dospěla do bodu, kdy si uvědomuje, že její hlasový kapitál dokáže víc než jen kmitat po divokých sinusovkách nahoru a dolů. Album budí dojem, že v sedmatřiceti Marnie vyrostla, a ač jí holčičí obličej zůstal, dívčí léta už má za sebou. Skladby jsou zamyšlenější, přechází od hravých, rozverných, matematických melodií k pasážím mnohem vážnějším. Jistě za tím bude i fakt, že za bicí si tentokrát nesedl poděs Zach Hill, díky němuž byla předchozí alba Marnie Stern tvrdším oříškem i pro zasvěcené. Pro mnohé to bude zklamání a je dost pravděpodobné, že kvůli tomu desku nepřijmou, přeci jen jejich spolupráce se na pobřeží obou oceánů stala ikonickou. Ale já jsem toho názoru (ač mně Hillova zběsilost ve spojení s Marniiným afektovaným projevem opravdu chybí), že změna jí jen prospěla. Asi to bude právě zvukovou jednoduchostí, tím, že její kytara i hlas tolik vyniknou a texty nacházejí mnohem více prostoru k rozvinutí vlastního příběhu.

A právě texty jsou na albu nepřehlédnutelnou a svébytnou entitou. Například taková Proof of Life svým začátkem „all my life is based on fantasy/ all the Gods they stop talking to me“ vyvolává nejen textem mírné mrazení a šimrání v mozku, protože s ní chtě nechtě vyplouvá na povrch mnoho nezodpovězených otázek. A stejně je tomu i u zmíněných hitovek. V Nothing Is Easy podobné otázky vyvolává refrén „hey, you don’t need a sledge hammer to walk in my shoes where nothing is easy“. Pídit se po pravém významu mi není rovno a ani bych se do těchto debat nepouštěla, ale faktem zůstává, že Marnie si pokládá otázky, bilancuje a předkládá odpovědi formou, která nemusí vůbec dávat smysl. Ale taková Marnie Stern je – rozverná, nejasná, excentrická blondýnka s obličejem malé holky a mozkem dospělé ženy, která zraje každým albem. Nemůžu se dočkat, co složí, až jí bude táhnout na padesát.