Lišajova šedá hudba

V barevném spektru má šedá zvláštní pozici. Její krajní odstíny bílá a černá jsou mysticizovány coby protipóly, šedá je vnímána jako symbol průměrnosti. Ale mnohem příhodnější by pro ni byl termín sjednocující. Szara, tedy polsky „šedá“, z autorského pera Mikuláše Odehnala aka Lišaje má silné jednotící tendence protipólů, temného života i bíle zářícího nebytí. Může to být i přesně naopak. U Lišaje totiž na protikladech až tak nezáleží, byť z nich svým způsobem vychází.

Přilétá z temného nedozírna, které se mu zarylo do křídel a jejichž šumění se nese nad hlavou po celou dobu jeho přítomnosti. Šupinky na povrchu jsou jemnou noisovou vrstvou, pokrývající pevnou ambientní složku, nijak ji přitom nenarušují, naopak zvýrazňují její barvy. Rozechvělý ambient je svébytný, snad díky zkušenostem z downtempového uskupení Les. Koketování s post-rockem se zase promítlo do systematického budování struktury, když gradace a rychlé nabírání směru ze tmy k zářící žárovce se nejvíce projevuje ve skladbě Brak.

Terénní nahrávky pochytané v norském Helu svazují elementy dohromady a vzniká celistvý a komplexní hudební podkres. Je jako noční motýl. Tajemné, ale vyvážené stvoření, vyjevující se ze tmy, do níž se zase ztrácí. Zvuky umí být úderné, což podporuje mystičnost důmyslně sterilizovaného rapování, které pak působí jako podmanivý, jiný jazyk. Kód. Jakmile ovšem proniknete dovnitř, je prvoplánový a nedospělý - nacpat do dvou slok slova: mám, sám, chrám, trám, nám, znám a krám, to chce notnou dávku buď skladatelské inkompetence, nebo sadistického smyslu pro humor.

Nesmí to však vyznít jako zásadní kritika, právě verbální projev je jednou z nejpříjemnějších stránek. Lišaj ho servíruje velice opatrně a poskrovnu, což nutí napínat uši a pochytat víc monoliticky odříkávané rozkoše. Otázkou je, jestli by se při větším dávkování nestalo stereotypní, a zefektování hlasu v CaesarB3 na tom nic nemění.

Lišaj připomíná začínajícího Kittchena. Zvláštní nejistota linoucí se ze slov vytváří estetickou hodnotu a rýsuje pochmurný svět. Zatímco ale Kittchen se zaměřuje na jeho epizodický charakter, Lišaj vykresluje kontury. Podobně jako Bones promlouvá o niterných chmurách, ovšem není ponurý, spíš benevolentní. Stejně jako šedá barva. Je jen na vás, nakolik ji budete cítit blíž černé nebo bílé.