Marcin Dubrawski (Dr. Fleischman): Hodně všeho kromě metalu!

Po sedmadvaceti letech existence polské jazz-coreové trio Dr. Fleischman rozhodně nezvolňuje – na sobotu 4. června chystají v Česku hned dva koncerty. Po odpolední štaci na festivalu v Hrádku nad Nisou zahrají večer v Praze v Kině Kavalírka. Chvíli na zodpovězení pár otázek si udělal Marcin Dubrawski, který v kapele hraje na bicí a má na starosti texty.

Většina čtenářů pravděpodobně nikdy neslyšela o městě Pieńsk, odkud pocházíte. Co je to za místo a jaká je tam hudební scéna?

Pieńsk je skoro šestitisícové městečko na hranici Polska, Německa a České republiky. Hodinu od Liberce. Před válkou i po ní bylo známé výrobou skla. Kapitalismus i nedostatek vyhlídek do budoucna ho změnily. Hodně lidí teď pracuje v Německu nebo v nedalekém Zhořelci. Ve městě zůstává jedna sklárna, která je živoucím muzeem. Pak několik obchodů, barů a konečně naše alternativní kulturní centrum - klub Qlturkombinat, kde pořádáme koncerty. Co se týče scény, bývalo to lepší. Teď jsme tu my, etno kapela Ęzibaba, ve které hraje i náš kytarista Michał Bartczak, a jednočlenný novovlnný projekt Rysek. Z Pieńsku pochází také reggae sound system Blizna Terror Sound. Dříve existovaly i jiné kapely, ale to je historie.

Říkáte, že hrajete jazz-core, někdo píše technický posthardcore, jaké jsou hlavní zdroje vaší hudební inspirace?

Technicky i kompozičně složitá hudba plná nejrůznějších aranží, pokroucených rytmů a zvratů, která přesahuje obvyklý punk nebo hardcore. Možná je slovo jazz přehnané, odkazuje spíš k formě improvizace a výsledné bláznivé hudbě. Inspiraci tvoří řada odlišných kapel a stylů, ale pokud jde o jazz-core, jmenoval bych Nomeansno, Victims Family, Rhytm Pigs, Assassins of Gods a řadu dalších. A vedle toho nejrůznější noise, jazz, postrock, blues, rock, punk, hardcore. Hodně všeho kromě metalu! I když...

Prošla kapela od 90. let nějakým stylovým vývojem?

Nepochybně. První album Images z roku 1998 je rozhodně hardcore-punk, i když ne úplně přímočarý. Další album Upadek by se asi nejvíc dalo označit jako jazz-coreové variace. Pak jsme šli směrem k rockovějšímu zvuku, víc hluku, postrocku. Poslední písně cítím jako pokračování téhle cesty. A nutno podotknout, že celkově jsme měli menší i větší přestávky v hraní.

Pamatujete si ještě vůbec první koncert v roce 1995?

Ano, i když nevím přesně, jestli už to bylo pod jménem Dr. Fleischman. Koncert se konal v Městském kulturním středisku v Pieńsku, hrály dvě místní kapely a publikem byli členové kapely a přátelé. Staré reprobedny a zesilovače, půjčené nástroje, nekompletní bicí, příšerné ozvučení... Samá pozitiva!

Jak vznikl název kapely? Kdo je Dr. Fleischman?

Byl to takový brainstorming a fascinace americkým seriálem Zapadákov. Seriál vznikl v 90. letech, což je pro mě odkaz na nejlepší časy pro alternativní hudbu. Dr. Fleischman je hlavní postavou seriálu. Židovský lékař z New Yorku, který je poslán na Aljašku do malé komunity několika stovek lidí ve městě Cicely - možná další podvědomý odkaz na Pieńsk. Složitost charakteru obyvatel, různé kultury, odlišnosti, vnímání reality a magie. Úžasné a nepředvídatelné jako jazz-core.

Nomeansno jsou v souvislosti se zvukem vaší kapely zmiňováni často. Jak vzpomínáte na váš koncert s nimi?

Bože můj, bylo to skvělé a byl to splněný sen. Jsi v pubertě, dostaneš kazetu NMN a zamiluješ se. Strhující, inspirující a úžasná hudba. Chceš víc, chceš hrát jako oni, což je tedy dost těžké. Chodíš na jejich koncerty (třeba do pražské Lucerny), kupuješ CD a trička. Sníš o společném koncertě. Splnění snu bylo dvojnásobné, protože jsme hráli před nimi, a navíc jsme koncert ve Zgorzelci organizovali. Samotný koncert a čekání na něj byl velký adrenalin. A vše se seběhlo rychle, snad až příliš rychle.

Vaše poslední studiovka, EP Rotten Desire, obsahuje nové verze starších písní. Co vás přimělo se k nim vrátit?

Měli jsme pauzu od hraní asi šest let. Po reaktivaci jsme chtěli hned něco vydat, abychom ukázali, že jsme tu. Proto jsme vzali dvě písničky z předchozích singlů, nahráli je s naším kamarádem Mírou z Liberce, majitelem a producentem studia Kamarád, a vydali jako vždy pod hlavičkou naší malé značky Caribu Records.

Plánujete další nahrávání?

Ano, máme nějaké nové písně, které hrajeme živě a které vyšly na našem posledním živáku. Právě tyto a novější písně, které teď vznikají, budou na našem dalším počinu. Kdy to vyjde, kdy půjdeme do studia a v jaké podobě to vydáme, to ještě nevíme.

Trmácet se stovky kilometrů v dodávce, hrát pro pár lidí a pak přespávat na gauči skoro třicet let vyžaduje motivaci. Co vás žene dál?

No, není to přesně tak, jak říkáš. Třeba poslední koncerty jsme hráli pro desítky lidí, spali v hotelech, lázně, sauna, stravování v restauracích a náš kamarád Radek nás teď vozí mikrobusem! A někdy na koncerty ani nedoplácíme. Popravdě, hraní v kapele, cestování, spaní na různých místech, poznávání nových lidí a míst nebo setkání se starými známými je to nejlepší. Máme rodiny, děti, stálá zaměstnání a nějaký příjem. Potřebujeme ale i reset, čas pro sebe a svou vášeň. Jsme pořád malí kluci, kteří mají svoje hračky, nakupují další a užívají si jako děti, když se jim podaří odehrát dobrý koncert a je jim spolu dobře. A samotné hraní bývá takový rauš!

Samozřejmě někdy, hlavně když nekoncertujeme, nám energie dochází a není motivace tvořit dál. Nicméně víme o tom a snažíme se odehrát aspoň jeden nebo dva koncerty měsíčně. Dobré vystoupení v pěkném klubu, povídání, setkání a tahle krásná únava nám dělají velkou radost. Pár let jsme nehráli a ukázalo se, že nám to moc chybělo.

Co děláte v běžném životě?

Já přes dvacet let učím. Michał je stavební inženýr a taky se podílí na produkci filmové hudby pro našeho místního režiséra. Jacek (Bartczak, pozn. a.) je zas mistr dokončovacích prací a doma udělá téměř vše, rovněž je lokální herecká hvězda a věnuje se i fotografii. Já už několik let žiju na venkově, zabývám se zahradou a bojuju se slimáky!