Markéta Ekrt Válková: Po hraném filmu o Amiře netoužím

Dokument Amiřiny děti, který můžete právě vidět v české distribuci (a recenzi na něj si přečíst ve Full Moonu #179), chystala režisérka Markéta Ekrt Válková přes deset let. „Tady hledáme štěstí pro naše děti,“ říká Amira, která se svým mužem i potomky utíká z válkou sužované Sýrie. Jak se jim daří hledání štěstí a domova? A co film říká o nás?

Když jste na filmu začala pracovat, bylo hned jasné, že ho budete vyprávět optikou dětí, respektive že jejich vývoj bude zásadní?

Ano, tohle jsem zamýšlela od začátku. K dětem jsem měla nejpřímější přístup díky českým školám, do kterých chodily. Jejich jazyková vybavenost probíhala daleko rychleji než u rodičů, bylo daleko jednodušší s nimi natáčet. A především mě zajímala jejich čistota a bezelstnost, která nemá nic společného se zátěží dospělého světa. Téma jsem nechtěla nazírat jako politikum.

Jak se váš vztah s Amirou a její rodinou během deseti let proměnil?

Samozřejmě se proměňoval velmi a dlouho. Zpočátku šlo o vzájemný respekt, ale s nulovou intimitou, postupně jsme se přes děti a jejich problémy dostávaly k sobě blíž. Snažila jsem se rodině pomáhat se studiem a kroužky pro děti. Myslím, že to bylo pro Amiru také důležité, pochopila, že mi nejde jen o realizaci filmu. Ale mnoho událostí, které jsem chtěla natáčet, pro ně bylo bolestných.

Často jsme diskutovaly o tom, co a proč má v jejich filmovém příběhu být. Vlastně až do úplného závěru. Ke konci bylo jasné, že ona jako postava vnitřně velmi vyrostla, prošla obrovským vývojem, a ačkoli byl příběh vyprávěn skrze děti, jako matka se stala postavou, přes kterou příběh čteme. Řekla bych, že teď jsme si velmi blízké, jak to jen mezi režisérkou a její hrdinkou může být.

Jaké výzvy přináší udržení jednotné dokumentární formy v tak dlouhém časovém horizontu?

Pokud nemáte štáb a produkci a točíte takřka na koleně, výzvy přichází automaticky. A i když je pak, v našem případě po třech letech, máte a jakžtakž máte peníze na natáčení, stejně mnohokrát nakonec jdete sama s kamerou natočit něco, co by jinak nikdo nezachytil, protože to prostě jinak nejde.

Je třeba si ale uvědomit, že v situacích, jako je práce se živou autentickou rodinou uprchlíků, kteří se nečekaně objevili v Praze, podobně vyvalení jako Češi kolem nich, nemáte jako prioritu řešit dokumentární formu. Je vám jasné, že tady a teď se odehrává příběh, který vůbec nevíte, jak dopadne a co komu z nás přinese. A ve hře je příliš mnoho neznámých. Víte jen, že milujete své hrdiny a máte úctu před jejich příběhem. Není pak nijak nepředstavitelné, že v napjaté situaci schůzky rodičů a školy, kterou natáčíte ve dvou, vezmete brečící mimino a jdete s ním raději za dveře, aby se matka, vaše hrdinka, mohla soustředit na rozhovor a zapnutou kameru necháte obětavému zvukaři, který zároveň drží i tágo s mikrofonem. Obsah je vždy nad formou.

Co váš film říká o integraci cizinců do české společnosti?

To by mě taky zajímalo. Záměrně nechávám podobné závěry na divácích, jakékoli výklady či zjednodušení mohou zkreslit realitu. Jedná se o extrémně náročné téma, jehož důsledky v dnešním světě vidíme všude, mou snahou bylo otevřít světy navzájem, aby se česká společnost měla možnost zamyslet, co je skutečnou výzvou. Jde mi o proces v nás.

Hudbu k filmu připravili Clarinet Factory, proč právě oni? A jak moc – a v čem – jste doprovod konzultovala?

Pro mě je velmi těžké pracovat v dokumentárním filmu s hudbou. Často se pohybujete na hranici manipulace, jsem na to velmi háklivá, tady jsem ale vůbec nešla proti srsti. V tomto příběhu máme být na hrdiny napojeni. Máme k nim mít vztah. Clarinet Factory mi ho zprostředkovali velmi citlivě, zvuk klarinetů se blíží lidskému hlasu ze všech nástrojů nejvíc. Má intenzitu něčeho podprahového, zároveň je blízký etnické hudbě Sýrie.

Kdyby měl Amiřin příběh zfilmovat někdo, kdo režíruje hrané filmy, kdo by byl ideální a vysněný tvůrce či tvůrkyně?

Po pravdě, netoužím po tom. Miluju dokumentární film a jeho možnosti a respektuju jeho omezení. Zjitřená debata kolem filmu Sbormistr je dokonalým příkladem toho, jak složitě se dá tyhle dva druhy kinematografie zaměňovat. Každý ať vypráví svými prostředky. Naštěstí existují oba vedle sebe, a tak nám zprávu o světě zprostředkují každý po svém.