Mart Avi: Realita není příliš půvabná

KuKu Klubi je bizarní postsovětská diskotéka, stísněný sklepní prostor s několika temnými zákoutími, miniaturním pódiem a příšerným zvukem, kde během festivalu Tallinn Music Week obvykle není k hnutí. Těžko říct proč. Snad kvůli ozdobám místního baru, tedy točenému Guinnessu a obloženým chlebíčkům s nakládanými sledi nebo lososem? Koncertů estonského solitéra jménem Mart Avi jsem zažil několik, ale v paměti nejvíce zůstal právě ten v podivném tallinnském klubu, možná právě sem Aviho postžánrová futuristická asambláž sedí nejlépe.

Úroveň hlasitosti se ten večer ocitla téměř na maximu, Mart Avi se přes nedýchatelný vzduch na pódiu svíjel v dlouhém upnutém baloňáku a tři externí monitory na kterých běžely jeho projekce vypadaly i v tak stísněném prostoru legračně malé. Rukodělný futurismus nebo laciná blamáž? Pobaltský David Bowie, Rick Deckard nebo Scott Walker pro národ, který peče nejlepší černý chleba na světě? Mart Avi evokuje vše zmíněné a ještě mnohem dalších indicií, angličtí recenzenti o jeho hudbě hovoří z nedostatku termínů jako o neo-glamu, ale to je zoufale málo vypovídající a... blyštivé. S Martem Avim zdaleka nejen o blížícím se vydání nového alba, ale také o neúctě ke kvalitě zvuku, zbytnosti fyzické podoby nahrávek a blahodárné elektřině.

Nedávno vydaný dvojitý singl Spark/ Soul ReaVer předchází album Vega Never Sets. Zkus novinku trochu přiblížit – kdy by měla vyjít a čemu se bude věnovat? Odrazí se na něm nějak aktuální světová situace?

Abych hned na začátku nastavil správný tón, zamířím rovnou k řeckým mýtům, respektive k příběhu o Orfeovi, tedy nejlegendárnějším hudebníkovi všech dob. Říká se, že jeho hudba byla tak výjimečná, že díky ní dokázal okouzlit i neživé předměty a mrtvé. Múzy pak jeho lyru přenesly do nebe a umístily ji mezi hvězdy. Nejjasnějším bodem souhvězdí nazvaného podle jeho nástroje Lyry je hvězda známá jako Vega. Je-li obloha dostatečně jasná, tak ji mohu zahlédnout na kterémkoli místě na světě, což mi dává pocit trvalého pohodlí. Z nějakého pošetilého důvodu jsem právě této hvězdě svěřil roli dohlížitele nebo správce tohoto alba, odtud tedy název Vega Never Sets. Deska se objeví ještě v letošním roce a já bych rád, aby připomínala modrou část plamene – aby byla zářivá, ale zároveň hluboká a pevná.

V rozhovoru pro The List říkáš, že by nové album mělo být „lákavé a svůdné“, mluvíš o tom, že ses při práci na něm snažil vyvarovat pochmurných myšlenek. O podobný přístup se během karantény snažil asi každý z nás, i když to bylo často složité. Osobně jsem měl různé stavy, někdy vyloženě činorodé, jindy naopak docela depresivní. Ale musím říct, že vlastně téměř vždy nakonec pomohla práce. Co pomáhalo tobě?

Když děláme to, co nás baví, tak to vždy pomáhá. K tomu nejsou třeba krize, to platí i ve zcela běžných obdobích. I když žijeme v mírném podnebí, tak je příchod jara po zimním období vždy bláznivě omlazující. Po týdnu, který jsem strávil na venkově, mezi žábami, které každou noc prožívaly hromadné svatby, mi přišlo, že mě všechny infikované myšlenky opustily.

Na svých albech pracuješ sám, od konceptu přes hudbu, slova i vizuální identitu. Nevěříš na spolupráce nebo vyznáváš stoprocentní kontrolu?

Ve skutečnosti jsem kromě své sólové práce absolvoval celkem velké množství různých kolaborací, včetně mezinárodních, nějakou dobu jsem také vedl kapelu, ta je ale momentálně neaktivní. Rád bych řekl, že většina těchto sdílených zkušeností byla pro mě velmi drahá, jenže požádat někoho o spolupráci, to je trochu jako pozvat ho na rande. Často to může být docela odstrašující. Nejde jen o kontrolu, ale také o určitou odpovědnost a spřízněnost. Musím intuitivně cítit, že ten člověk dokáže přirozeně pochopit, jaký jsem a co dělám. A také, že je v dané oblasti mnohem zručnější než já, ideálně jeden z nejlepších. V oblasti hudby je toto opravdu obtížné. Život mi ukázal, že se mám držet pouze takto schopných lidí, nejlépe těch, kteří se stali zároveň mými přáteli. Například Martina Kikase, velmistra z Ö Studio, který zušlechťuje mixy mých alb. A to již od mých sedmnácti let, když jsem se ocitl v jeho studiu při nahrávání debutového alba mé tehdejší kapely.

Dalším bude zřejmě režisér Ivar Murdo, který natočil hned několik tvých videoklipů, včetně obou z aktuálního singlu. Jeho vidění ti zjevně vyhovuje.

Rozumíme si, chodíme spolu ven, pijeme čaj a uvádíme do procesu naše vize. Snažíme se z toho všeho udělat zábavný výlet. Ivar má skutečně výjimečný cit pro obraz a doufám, že jednoho dne natočí také celovečerní film.

JÍT S DOBOU

Ve své tvorbě pracuješ s výraznými popovými prvky, které pokládáš do zajímavé mozaiky, v níž hrají výrazné role technologie, futurismus a možná i jistý eskapismus. Mám pocit, že je pro tebe nějakým způsobem důležité mít vlastní, jiný svět, ve kterém je možné fungovat podle trochu jiných principů než v tom reálném.

Nemyslíš, že zrovna v tomhle směru jsme na tom tak nějak všichni podobně? Od zamilování se po získávání vzdělání, ve všem, co dělá život životem, je obrovské množství eskapismu. Realita přece není příliš půvabná – vzpomeň si na krev, vnitřnosti, kalné tekutiny, bakterie, zákeřné nekontrolovatelné reflexy a podobně. Přej si od džina rentgenové vidění a začneš žít doslova v noční můře plné otravných koster. Podle mého názoru je náš život hlavně o budování jiných světů a skrývání toho pozemského.

To mě přivádí k otázce na tvé koncerty. Viděl jsem jich několik a přišly mi vlastně do jisté míry extrémní, výrazně odlišné od vyznění alb. Jsou velmi hlasité, často doplněné dráždivými projekcemi. Možná to vnímám ze špatného úhlu, ale zdá se mi, že se snažíš publikum vyprovokovat, donutit ho k výraznějším emocím. Patří snaha o vymezení se mezi tvé výrazové prostředky?

O to jemněji a klidněji pak mohou působit moje alba. V klubech žádná taková decentní nastavení nenajdeš, naopak – mohu svou produkci výrazně zkreslit, projevit se fyzicky nebo třeba klidně něco vyhodit do vzduchu. K tomuhle všemu mi pódium poskytuje dostatečně bezpečný prostor. Kdybych se na malém farmářském trhu procházel jako panter, tak by na mě někdo mohl zavolat policii. Stejně ale nemám pocit, že bych na pódiu vyloženě provokoval, jednoduše se tam cítím svobodný a synchronizovaný s mým statickým boogie, A pokud se vyskytnou nějaké nepříjemné faktory, na které bych neměl náladu, tak je mohu okamžitě utnout.

Nakolik jsou pro tebe koncerty důležité?

Celá léta během mé sólové kariéry jsem pouze natáčel alba a nevystupoval živě. Ale ve chvíli, kdy jsem s tím začal, tak to mělo okamžitý dopad. Okamžitě jsem pochopil, že právě koncerty jsou tím nejlepším způsobem, jak zanechat dojem a záhy jsem si to začal dokonce užívat. Je to něco, co mi nyní opravdu chybí a neexistuje za to žádná náhrada.

Jak vnímáš svou pozici na estonské scéně? Osobně mi přijde, že je velmi různorodá, mám moc rád Maarju Nuut nebo kapelu Holy Motors, ale podle několika návštěv na festivalu Tallin Music Week soudím, že jde spíše o jakési velmi separované ostrůvky.

Řeknu to takhle – máme velký dům s nádherně rozmanitými místnostmi, nekonečnými chodbami a hlubokým sklepením připomínajícím žalář. V této budově mám opravdu pěkný pokoj s balkonem, propojený s dalšími místnostmi v systému podobném bludišti, existuje tam mnoho schodišť, po kterých můžeš jít nahoru i dolů, stejně jako výtah s desítkami tlačítek, která nemají čísla. Jsem si jist, že na chodbách tohoto domu má své místnosti mnoho dalších slušných lidí, ale nemám od něj plán a hlavně – nikdy jsem nebyl mimo něj. K tomu, abych mohl ohodnotit svou pozici v tomto systému, nutně potřebuji přesnou mapu, stejně jako vnější pohled. Může to působit trochu rozpačitě, ale takhle to vnímám.

Přijde mi taky zajímavé, že tvé poslední nahrávky nevyšly ve fyzické podobě, když si tedy odmyslím prsten, se kterým jsi prodával na Bancampu speciální edici zatím posledního alba Other World. Má to nějaký zvláštní důvod?

Muselo k tomu dojít. Zvuk má sám o sobě vlastní fyzickou podobu – vibrace – vše ostatní je pouhé balení. Hudba taktilní smysl nevyužívá. Vezmi si kupříkladu papír, ten má svou texturu a při čtení knihy jsme s ním v neustálém kontaktu. Ale hudba? Není to přece tak, že bychom při přehrávání desky posouvali prst po jejích drážkách – dělá to za nás jehla nebo laser. Jistě, může být opravdu zajímavé podobná věci shromažďovat a skutečně byla období, kdy obaly alb poskytovaly nejen velmi exotický druh vzrušujících vizuálních podnětů, ale také mnoho užitečných informací, které by z encyklopedie nebylo možné získat.

Co přesně máš na mysli?

Jako dítě jsem obaly alb považoval za vysoce podmanivé, ale v té době jsem žil v mnohem tupějším prostředí. Obecně tehdy svět nebyl vizuálně tak přitažlivý jako mi připadá nyní. S mnoha věcmi jsem se prvně setkal právě na obalech alb, například s UFO nebo s obrazy nahých těl. V současnosti ale považuji obaly alb za zbytečně luxusní zboží, se kterým nemá běžný spotřebitel co do činění. Ale nemysli si, obchody s deskami mám moc rád a skutečně mě těší, že ještě stále existují.

Zajímavé, tipoval jsem to spíš na nějaké ekologické důvody.

Určitě bych nikdy neřekl, že výroba podobných sběratelských předmětů, jako jsou kromě desek například karetní hry nebo deskové hry, představuje riziko pro životní prostředí. I když je pravda, že v současnosti je produkováno mnohem větší množství hudby než kdy předtím a pokud by opravdu každý chtěl shromažďovat podobné množství vinylů jako někteří jedinci v době, kdy se tento průmysl rozvíjel, pak by to asi ani nebylo možné. Osobně mám za to, že i ta největší jména by tohle měla vnímat a omezit výrobu fyzických nosičů. Jít s dobou.

ELEKTŘINA COBY NEJVĚTŠÍ MÚZA

Před dvěma lety jsi v rozhovoru pro The Quietus hovořil o tom, že hudba dnes není vázána na jednotlivé scény nebo kulturu metropolí, ale na internet. Použil jsi termín global-local a o internetu jsi mluvil jako o mateřském městě. V dnešní době, kdy se drtivá většina kulturního dění přesunula do online prostředí, to získává další rozměr.

V jeden moment během karantény jsem si vzpomněl na velmi krátké období z mé minulosti, kdy nám zrušili vyučování ve škole, protože venku bylo mínus třicet stupňů Celsia. Zajímavé je, že i takováto zcela nepatrná událost měla svůj zřejmý dopad. Nynější globální pandemie byla naprosto neočekávaná a vysoce nepravděpodobná, vlastně bychom o ní ale mohli mluvit jako o svého druhu deus ex machina, což jí přidává zcela novou vrstvu historického kontextu. Zábavné je, že nyní najednou znovu otevřeně zkoumáme a prověřujeme všechny utopické přednosti internetu –masivní virtuální shromáždění a grafické události v naprogramovaných světech, video konference, spolupráci na dálku a tak dále. Trochu mi to připomíná divokou futuristickou internetovou kulturu z nultých let, která překypovala nadšením, sny a zdroji umístěnými v podivně vyhlížejících 3D chatovacích místnostech, plnou virtuálních replik, multimediálních online her, avatarů nebo podivných fór. Nemohu říci, že bych se toho aktivně účastnil, ale přijde mi velmi zajímavé to pozorovat.

Nakolik se podle tebe aktuální proměna „živé“ kultury projeví do budoucna?

Je třeba si uvědomit jeden zásadní rozdíl, o kterém můžeme mluvit jako o virtuální gentrifikaci – ve srovnání s tehdejší řekněme pionýrskou dobou je nyní téměř vše zpeněženo nebo pod naprostou kontrolou korporátů. Tyto tendence se podle mého názoru prohloubí, protože tok kapitálu se stále více obává jakéhokoli volného prostoru s výjimkou velkoobchodních skladů. Jednoho dne bychom se na tato obří centra mohli dívat podobně jako dnes v někdejším východním bloku pohlížíme na plané pozemky někdejších kolchozů.

V souvislosti s aktuální situací a možnými kroky v rámci kontroly pandemie bývají často skloňovány otázky kontroly a zabezpečení soukromí. Nemáš z těchhle věcí trochu obavu? Asi celkem oprávněně se traduje, že lidé z postkomunistických zemí, mezi které patříme oba dva, jsou na podobné věci velmi hákliví. Například já tedy opravdu jsem.

To je úplná pravda, já také. Použití pokročilých technologií v souvislosti s dohledem k vynucování karantény se obávám hodně. Pamatuji si, že loni na jaře jsem četl hodně o tom, že v Číně režim Sia Ťin-pchinga začal používat určitou síť na rozpoznávání obličejů, která byla naoko decentně vetkána do všech aspektů života země proslulé kolektivním smýšlením a de facto pohání jejich sociální systém. Údaje o obličejích v souvislosti s komerční hodnotou shromažďují dokonce i v tamních zoologických zahradách! V Moskvě byla zase letos na jaře spuštěna automatizovaná síť pro boj s virem, ve které je propojenou sto tisíc kamer řízených umělou inteligencí. Myslíš, že je po skončení pandemie vypnou? Nejsem o tom úplně přesvědčen. Všechna takto shromážděná individualizovaná data budou následně na černém trhu nabízena každému, kdo si je bude moci dovolit. Tahle debata je příliš široká, ale když jde o rozhovor pro český magazín, tak si nemohu odpustit zmínit Kafku. Každý, kdo četl Zámek, si pamatuje ty otravné nepřetržitě pozorující asistenty podobné kamerám, kteří byli neznámými funkcionáři pověřeni, aby učinili život K „bezpečnějším a snazším“. Přesně tyhle pocity se mi nyní vrací a posilování podobných vládních nařízení se skutečně obávám.

V již zmíněném rozhovoru pro The List říkáš, že jsi první týdny karantény „trávil zpracováním všech druhů nepořádků v popkultuře“ a že jsi podnikal „pečlivé nájezdy do extrémních mikro-žánrů a kulturních hnutí“. K jakým závěrům jsi došel?

Bylo toho hodně, ale dám ti jeden příklad. Pečlivě jsem zkoumal jistý mikro hudební žánr, který je k nalezení zejména na Soundcloudu. Jde o řekněme něco jako vapour trap, založený na extrémním zkreslení zvuku s velmi nízkou kvalitou záznamu, který vytvářejí zřejmě výhradně afroameričtí teenageři se zájmem o japonskou popkulturu a videohry z minulého století. Jeho nedílnou součástí jsou i samply japonského happy hardcore a gabberu. Něco z téhle scény je skutečně velmi příjemné, většina dalšího minimálně zábavná, ale přijde mi velmi zajímavé, že téměř veškerá tato produkce je vytvořena na volně dostupných online audio softwarech. A ve skutečnosti zní vlastně docela dobře, ovšem pouze pokud ji tedy přehráváš na laciných reprácích na iPhonu. V současnosti všichni řeší virtuální konference, lekce, online přenosy – pozoruhodné je, že hlavní překážkou a zároveň kamenem úrazu všech těchto záležitostí je málokdy obraz. Téměř vždy je to zvuk. Každý z nás má v dnešní době v kapse ultra špičkovou kameru, ale kvalita zvuku nikoho nedojímá. Společnost, která se kdysi vrátila do života revolucí ve spotřebě zvuku, již nejméně deset let funkčně neaktualizovala kvalitu svých mikrofonů a reproduktorů, a to zejména kvůli estetickým vylepšením. Přestože je zřejmé, že odstranění oboustranné 4k kamera by telefon ještě zploštilo.

Je zřejmé, že technologie jsou jedním ze tvých velkých témat, zaujalo mě ale, že jednou z tvých největších inspirací je prý elektřina. Pořád tomu moc nerozumím, mohl bys to nějak rozvést?

V NASA si hrají s teorií, že kdysi dávno, v hlubokých vulkanických průduších, poskytovala elektrická jiskra energii molekulám, aby se rekombinovaly na aminokyseliny, které jsou stavebními kameny bílkovin – tedy sad životních nástrojů. Zařízení, se kterým pracuji, jsou poháněna elektřinou, stejně tak neurony v mém mozku. Elektřinu považuji za skutečně největší nezmiňovanou múza a páteř naší moderní společnosti. Tudíž se jen snažím skládat zásluhy, tam kam podle mého názoru patří.

Inspiruje tě tato síla sama o sobě, nebo to, že ji člověk dokáže ovládat, využívat?

Na elektřině není nic mystifikujícího, vždycky byla kolem nás, pouze trvalo opravdu dlouho, než jsme ji dokázali řádně zkrotit, najít pro tuto sílu aplikaci. Mohlo se to stát mnohem dříve... nebo později. Ale asi nejzajímavější věcí na elektřině je, že může být absolutně smrtonosná. Dokáže přinášet stejně snadno život i smrt. A vládne světu.

Rozhovor vyšel ve Full Moonu #110 zkraje covidové pandemie, ten aktuální vznikne v brněnském Kabinetu múz (viz níže), živě si můžete Marta Aviho vychytat ještě na dalších stanicích.