Máš oči jako Rimbaud, zpívají Dum Dum Girls

Dum Dum Girls jsem si poprvé všiml na jedné kompilaci, kde byly společně s Crocodiles, Graffiti Island a PENS. Měly výrazně punkovější zvuk než na Too True, ale už tehdy se dalo vysledovat, že kapelu potáhne hlavně zpěv a temnější (leč popová) estetika. Album je prodchnuté odkazy na prokleté básníky a hudbu konce 80. a počátku 90. let, od post-punku až po tisíckrát slyšené rádiovky. Možná taky proto lítá zpěv někde mezi Debbie Harry a Patti Smith.

Too True otevírá skladba Cult of Love a hned prozrazuje, o čem deska bude a kde budou její slabiny. Bicí zní jako něco, na co by se mělo poskakovat, ale protahované vzdechy v pozadí to nedovolují – mají nás připravit na lehce letargický zpěv se spoustou ozvěn, navzdory němuž je Cult of Love pořád tak trochu disco. Zhruba v polovině přichází zlom v podobě garážových kytar, aby se pak všechno vrátilo zpátky. Nedostatek nápaditosti vadí. Další písně tomuhle modelu přihrávají, Evil Blooms navozuje romantickou představu krásně smutných holek a zbytek alba má za úkol lehce trýznivou poetiku doplňovat. Otázka je, jestli to nedělají příliš laciným způsobem.

„Máš oči jako Rimbaud.“ Tohle mi říct nějaká holka v šestnácti, tak se zblázním, a proto podezřívám píseň Rimbaud Eyes, že sází na sílu básníkova jména. Název skladby je navíc i refrénem, což je na Too True obvyklé. Aspoň je to výrazná skladba, připomínající Echo & the Bunnymen, a skutečně výrazných věcí je na desce jen několik (Too True to Be Good). Vzrušující začátek, dva rychle si odpovídající hlasy a působivý kytarový riff a nakonec zase všechno stojí na refrénu. Jenže ten to sám neutáhne.

Osvěžující změna přichází až s Lost Boys and Girls Club. Podklady zní, jako by je měly od The Soft Moon, nad tím povlává nepatrně zkreslených pentatonik a zespodu to drží nápadná basa, zpěv není všechno. Odvrácená strana populární hudby jako by Dum Dum Girls nakukala, že nejdůležitější je, aby si měli fanoušci co zpívat cestou domů – v Lost Boys and Girls Club se tenhle přístup naštěstí nedostává ke slovu.

Závěrečná skladba slouží k uklidnění vyčerpaného posluchače, což se zdá na první poslech jako tah příliš strategický na to, aby mohl být upřímný, ovšem Trouble Is My Name je další z mála klenotů alba. Proměnlivé aranžmá dostávají až hiphopový nádech a i přes celkovou rozvláčnost se neustále něco děje. Navíc, „July is my name, is it your name too?“ je překvapivě mnohem silnější kus textu než cokoliv s Rimbaudem.