Maserati VII - schizofrenní návrat ke kořenům

Minulou, elektronikou zahlcenou desku jsem jen těžko přenášela přes srdce. Nová je o něco stravitelnější, ale zřejmě se musím jednou provždy smířit s tím, že Maserati se surovým, kytarovým, dravým zvukem se už nikdy nevrátí. Maserati VII, jak je nová deska jednoduše pojmenována, je rozporuplná. Některé songy více či méně odkazují na tvorbu předcházející tragickému úmrtí Jerryho Fuchse, jiné jsou zase tak napajcované elektronikou, že v nejednom z nás vzbudí pocity zklamání z předchozí desky Pyramid Of The Sun. Kluci z Athén v americkém státě Georgia se vrací ke kořenům, ale TI Maserati už to asi nikdy nebudou.

Celkově nejasný pocit, který po sobě deska zanechává, je odrazem jejího podivně rozpačitého uspořádání. Nad některými songy srdce zaplesá, nad jinými ukápne slza. Do první kategorie zapadají divoké skladby plné mohutných basových linek a rytmické složky přesné jako zrovna nařízené švýcarské hodinky. Kytary řezající zvuk jako nabroušená břitva. Všechno to sedí, všechno to šlape. Opakování jednoho tématu až do zblbnutí, které dává prostor jemné a lehké gradaci, zní jako správně slazený vrnící motor. Tedy tak jako na Inventions For The New Season nebo na 37:29:24, což působí jako poškrábání na zádech přesně v místě, kde to předtím nejvíc svědilo. Tam, kde se před dvěma lety bolestivě otisklo album Pyramids Of The Sun. Ale i na aktuální desce se bohužel objevují ty elektro podivnosti v nejméně příhodných chvílích coby přízraky minulosti, na niž by se mělo zapomenout.

Každá kapela prochází vývojem a někdy se to neobejde bez více či méně neúspěšných experimentů, ale tohle museli slyšet i kluci ve studiu, pokud nepřišli s Jerrym i o skupinový sluch. Samply mají na celém albu snad jednu jedinou funkci – veškerou žádnou. Ať už jde o první minutu a půl v otvíráku San Angeles, která zní jako hodně podivný pokus o fúzi psytrancu a post-rocku. Není to ani jedno, ani druhé, a těžko pro to najít pojmenování. Přitom pak se elektronické beaty rozpustí ve všeobjímajících kytarách a neúprosně diktujících bicích a předchozích devadesát sekund tím ztratí i sebemenší smysl. Zbývá otázka: proč tam ten začátek vůbec byl? Snad ještě bizarněji působí elektronický beat na začátku skladby Solar Exodus, na který je prapodivně našroubovaný přechod na analogovou část. A když už si myslíte, že elektronická noční můra skončila, začne k vám mluvit nesrozumitelný, robotický hlas, vzbuzující pocit, že země se ocitla pod nadvládou počítačů. A přitom song by si tak krásně vystačil sám se sebou, jen kytary a bicí! Snad kdyby ubrali na elektronických experimentech a získaný prostor věnovali syrovějšímu a původnějšímu zvuku.

Radši nebudu komentovat čistě elektronické zrůdnosti Flashback nebo Lunar Drift, které mi na albu kapely, která v minulosti vydala split s We Versus The Shark a Cinemechanica, přijde jako projev čirého šílenství a absolutní ztráty soudnosti. Najdou se tady totiž i povznášející zběsilosti typu The Eliminator nebo Earth-Like, jež budí nadšení a naději, že kluci z Maserati ještě jednoho dne procitnou z komatu a natočí postrockové album, které pošle Pyramid Of The Sun do horoucích pekel. The Eliminator se žene kupředu jako stádo splašených mustangů přes nekonečné stepi amerického středozápadu a Earth-Like stojí na tak solidním a tvrdém rytmickém základě, že vzniká spousta prostoru pro létající kytarové vyhrávky. Nezpřetrhatelné pouto mezi nebem a zemí. Majestátní orel vysoko nad mraky, jehož jediným a neomylným orientačním bodem je země, věčná jistota. Zvukomalebnost hodná Debussyho.

Nelze předvídat, jakou cestou se Maserati vydají příště, ale kdyby si odpustili nesmyslné flashbacky do minulosti a lunární výlety do kosmu a zakotvili nohama pevně na zemi, kam nepochybně patří, prokázali by tím službu nejen sobě.