Mastodon a cesta, která nesmrdí

„No, já s nima mám podobný problém jako s Radiohead. Jelikož je nekriticky miluju, tak bych jim sežral i dechovku, haha.“

Já ne. Poslední desku nejsem dodneška s to strávit pro její přehnanou zálibu v kudrnatém patosu a klišé. Bylo to tak vždycky? Ve snesitelné míře. Texty o mystických obludách a vyšperkované vizuály nesmrdí, nestyďme se za metlu v sobě. Mastodon vědomě nakupujou jinde a rozprodávají cizí zboží ohmatané a propocené vlastní invencí a v progresivním balení. Cajk, pokud se jim podaří ukočírovat vlastní ambice. Co letos? Dost napověděl posmutnělý singl High Road. Hymna jako kráva! Silný refrén a muzikantská preciznost s nohama na zemi pevněji než kdy dřív.

Lovecká sezona na úlety 2011 se neopakuje, míň je víc. Kytarová paleta je ale tak neskutečně pestrá, že bude co objevovat ještě dlouho poté, co napočítáte všechny údery Branna Dailora (hodně štěstí!). A refrény trhají strop, vymlacují okna a navozují stavy holotropičtější, než zvládne šílený obal. Tepete gepardím během? Kronikou se prolistuje jen pár stránek nazad, do doby, kdy metal nebyl sprosté slovo a CORE neexistoval (ten ovšem neexistoval nikdy, ví to i Robert Vlček a má nekompromisní pravdu). Progresivní hravost stojí na pevných základech, co udrží kdejakého mastodonta, a nenechá nezbedné prsty plout v onanii, zato poskytuje více prostoru pro Dailorův slaďouškovský zpěv (Motherload kraluje). Hevíčkové sólování skoro třetinu stopáže Ember City? Proč ne. Ženský gang vokál uzavírající předchozí píseň Aunt Lisa tuctovým Hey-ho, let’s fucking go! už mi ale přijde přes čáru (hostující . Příště kratšího jointa. Nejkonzistentnější deska směřuje k samozřejmému finále, jen letos není tak roztahané a víc než kdy předtím chutná po Neurosis. Půjčili si nejen mikrofon, ale i kytaru?

Při křečovité a nucené honbě za originalitou nesmíme potlačovat své já a zapomínat na vlivy, které jej utvářely. Mastodon to vzali okolo Slunce stejnou trasou jako jiní, ale vrátili se osobití. Že jsou v rámci moderního metalu jednou z nejdůležitějších kapel, už zpochybňovat nelze. Teda snad jen do chvíle, kdy opravdu vydají dechovku. A přidal by se k ní i tentokrát Scott Kelly?

„Spousta kapel se bojí stárnout se svojí muzikou. Zbytečně.“ Souhlasím a plesám, že tady to neplatí, což dokazuje nejen prošedlá kozí brada kolonela Troye Sanderse.