Medový hlas Jamieho Woona

Od vydání prvního alba britského rodáka se skotsko-malajsijskou krví uplynuly už více než čtyři roky. Na vstřícně přijatém Mirrorwriting byl Jamie Woon se svou pročištěnou směsicí R&B, soulu a elektroniky jedním z těch originálnějších, kritika ho řadila i k novému stylu post-dubstep, jenž se inspiruje prvky klasického dubstepu a starého rhythm and blues a halí ho do ambientního kabátu. Post-dubstep byl tenkrát v kurzu, další jeho představitel James Blake vydal své album jen o dva měsíce dříve. Přístupnější singly jako Lady Luck nebo Night Air hrálo i pár českých rádií a Woon se v rámci svého turné zastavil i v pražské MeetFactory.

Aktuální Making Time směřuje mnohem více k soulu a jazzu. Woon nechce usnout na vavřínech popovější hudby, ale naopak se ještě více stahuje do hlubin alternativy. Na Mirrorwriting prakticky nebyly akustické nástroje, vše pohltila elektronika. Zde je naopak naprostá většina skladeb nahraná unplugged, ale osobitá woonovská nálada zůstává. Precizně vysoustružená mozaika je poskládaná z mnoha nástrojů, od afrických tam-tamů, španělky až po různé šumivé perkuse, přesto působí velmi úsporně, žádný úder a brnknutí nesmí přijít nazmar. Je to jako stavba, z níž nesmí vypadnout žádná cihla.

Základní kámen celé budovy je samozřejmě Woonův medový hlas, s nímž si hraje podobně jako americké soulové legendy. Chvílemi připomíná Stevieho Wondera, jindy zase Michaela Jacksona. Často ho podporují i černošští vokalisté a právě tehdy písně dostávají až gospelový nádech. Singly Sharpness a Message jsou skvosty, v uplynulém roce jedny z nejlepších. Ostatní kousky jsou více jazzové, ne tak chytlavé, ale zase opatřené zvláštní nostalgickou a mystickou atmosférou. Například Forgiven zavání listopadovým pološerem s kouřem vonícím po listí.

Making Time je album, na které si musíte udělat čas a vychutnat si ho, vstřebat každou jeho část a vnímat všechny odstíny. Asi už neudělá díru do hitparád, ale možná z toho tentokrát bude nominace na Mercury Prize.